Ludwig von Mises

I. Carl Menger a rakouská škola ekonomie

1. Počátky

To, co je známo jako rakouská škola ekonomie, započalo v roce 1871, když Carl Menger vydal útlý svazek pod názvem Grundsätze der Volkswirtschaftslehre.

Je zvykem sledovat vliv, který na výkony génia vyvíjelo prostředí. Lidé rádi připisují činy geniálního člověka, přinejmenším do jisté míry, působení jeho okolí a myšlenkovému klimatu jeho doby a jeho země. Ať už tato metoda dokáže v některých případech cokoli, není pochyb, že je nepoužitelná, pokud jde o ty Rakušany, jejichž myšlenky, ideje a nauky mají pro lidstvo význam. Bernard Bolzano, Gregor Mendel a Sigmund Freud nebyli podněcováni svými příbuznými, učiteli, kolegy ani přáteli. Jejich úsilí se nesetkalo se sympatiemi ze strany jejich současných krajanů ani vlády jejich země. Bolzano a Mendel vykonávali své hlavní dílo v prostředí, které, pokud jde o jejich zvláštní obory, bylo možné nazvat intelektuální pouští, a zemřeli dlouho předtím, než lidé začali tušit hodnotu jejich přínosů. Freudovi se vysmáli, když poprvé zveřejnil své nauky ve vídeňské lékařské společnosti.

Lze říci, že teorie subjektivismu a marginalismu, kterou Carl Menger rozvinul, byla ve vzduchu. Byla předznamenána několika předchůdci. Kromě toho přibližně v téže době, kdy Menger napsal a vydal svou knihu, napsali a vydali knihy také William Stanley Jevons a Léon Walras, jež vyložily pojem mezního užitku. Ať je tomu jakkoli, je jisté, že žádný z jeho učitelů, přátel ani kolegů neprojevil zájem o problémy, které Mengera vzrušovaly. Když jsem mu nějaký čas před vypuknutím první světové války vyprávěl o neformálních, avšak pravidelných setkáních, na nichž jsme my mladší vídeňští ekonomové diskutovali o problémech ekonomické teorie, zamyšleně poznamenal: „Když jsem byl ve vašem věku, nikdo ve Vídni se o tyto věci nestaral." Až do konce sedmdesátých let neexistovala žádná „rakouská škola". Byl jen Carl Menger.

Eugen von Böhm-Bawerk a Friedrich von Wieser u Mengera nikdy nestudovali. Svá studia na vídeňské univerzitě dokončili dříve, než Menger začal přednášet jako Privat-Dozent. To, co se od Mengera naučili, získali studiem Grundsätze. Když se po nějakém čase stráveném na německých univerzitách, zejména v semináři Karla Kniese v Heidelbergu, vrátili do Rakouska a vydali své první knihy, byli jmenováni, aby vyučovali ekonomii na univerzitách v Innsbrucku, respektive v Praze. Velmi brzy několik mladších mužů, kteří prošli Mengerovým seminářem a byli vystaveni jeho osobnímu vlivu, rozšířilo počet autorů přispívajících k ekonomickému bádání. Lidé v zahraničí začali tyto autory označovat za „Rakušany". Avšak označení „rakouská škola ekonomie" se začalo užívat teprve později, když jejich nepřátelství vůči německé historické škole vyšlo najevo po vydání Mengerovy druhé knihy v roce 1883, Untersuchungen über die Methode der Sozialwissenschaften und der Politischen Oekonomie insbesondere.

Rakouský kabinet, v jehož žurnalistickém oddělení Menger sloužil na počátku sedmdesátých let — před svým jmenováním mimořádným profesorem vídeňské univerzity v roce 1873 —, se skládal z členů Liberální strany, jež stála za občanskými svobodami, zastupitelskou vládou, rovností všech občanů před zákonem, zdravými penězi a svobodným obchodem. Na konci sedmdesátých let byla Liberální strana vytlačena spojenectvím církve, knížat a hrabat české a polské aristokracie a nacionalistických stran různých slovanských národností. Tato koalice byla proti všem ideálům, které liberálové podporovali. Avšak až do rozpadu habsburské říše v roce 1918 zůstávala ústava, kterou liberálové přiměli císaře přijmout v roce 1867, a základní zákony, které ji doplňovaly, vcelku v platnosti.

V ovzduší svobody, které tyto právní předpisy zaručovaly, se Vídeň stala střediskem předzvěstí nových způsobů myšlení. Od poloviny šestnáctého do konce osmnáctého století bylo Rakousko intelektuálnímu úsilí Evropy cizí. Nikoho ve Vídni — a ještě méně v jiných částech rakouských držav — nezajímala filozofie, literatura a věda západní Evropy. Když Vídeň navštívil Leibniz a později David Hume, nebyli zde k nalezení žádní domorodci, kteří by se zajímali o jejich dílo. S výjimkou Bolzana nepřispěl žádný Rakušan před druhou polovinou devatenáctého století ničím významným k filozofickým či historickým vědám.

Když však liberálové odstranili pouta, jež bránila jakémukoli intelektuálnímu úsilí, když zrušili cenzuru a vypověděli konkordát, začaly se k Vídni sbíhat vynikající mysli. Někteří přišli z Německa — jako filozof Franz Brentano a právníci a filozofové Lorenz von Stein a Rudolf von Jhering —, ale většina z nich přišla z rakouských provincií; několik málo bylo rodilými Vídeňany. Mezi těmito vůdčími osobnostmi nepanovala shoda, stejně jako ne mezi jejich následovníky. Brentano, bývalý dominikán, zahájil myšlenkovou linii, jež nakonec vedla k Husserlově fenomenologii. Mach byl představitelem filozofie, která vyústila v logický pozitivismus Schlicka, Carnapa a jejich „Vídeňského kruhu". Breuer, Freud a Adler vykládali neurotické jevy způsobem radikálně odlišným od metod Krafft-Ebinga a Wagnera-Jauregga.

Rakouské „ministerstvo kultu a vyučování" pohlíželo na všechna tato úsilí s nedůvěrou. Od počátku osmdesátých let byli kabinetní ministr a personál tohoto resortu vybíráni z nejspolehlivějších konzervativců a nepřátel všech moderních idejí a politických institucí. Neměli nic než pohrdání pro to, co bylo v jejich očích bizarní výstřelek. Bývali by rádi univerzitám zamezili přístup ke všem těmto novotám.

Moc administrativy však byla vážně omezena třemi „výsadami", které univerzity získaly pod vlivem liberálních idejí. Profesoři byli státními úředníky a, jako všichni ostatní státní úředníci, povinni poslouchat příkazy vydávané svými nadřízenými, tj. kabinetním ministrem a jeho pomocníky. Tito nadřízení však neměli právo zasahovat do obsahu nauk vyučovaných v hodinách a seminářích; v tomto ohledu se profesoři těšili mnoho omílané „akademické svobodě". Dále byl ministr povinen — ačkoli tato povinnost nebyla nikdy jednoznačně stanovena — řídit se při jmenování profesorů (přesněji řečeno při navrhování jmenování profesora císaři) návrhy příslušné fakulty. Konečně tu byla instituce Privat-Dozenta. Doktor, který vydal odbornou knihu, mohl požádat fakultu, aby jej připustila jako svobodného a soukromého učitele svého oboru; pokud fakulta rozhodla ve prospěch žadatele, byl ještě vyžadován souhlas ministra; v praxi byl tento souhlas, před dobou Schuschniggova režimu, vždy udělen. Řádně připuštěný Privat-Dozent nebyl v tomto postavení státním úředníkem. I když mu byl udělen titul profesora, nedostával od vlády žádnou odměnu. Několik málo Privat-Dozentů mohlo žít z vlastních prostředků. Většina z nich pracovala, aby se uživila. Jejich právo vybírat poplatky placené studenty, kteří navštěvovali jejich kurzy, bylo ve většině případů prakticky bezcenné.

Účinkem tohoto uspořádání akademických záležitostí bylo, že rady profesorů se těšily téměř neomezené autonomii ve správě svých škol. Ekonomie se vyučovala na právnických a státovědných fakultách (Rechts und staatswissenschaftliche Fakultäten) univerzit. Na většině těchto univerzit existovaly dvě katedry ekonomie. Pokud se jedna z těchto kateder uvolnila, musel sbor právníků — s případnou spoluúčastí nanejvýš jednoho ekonoma — zvolit budoucího držitele. Rozhodnutí tedy spočívalo na neekonomech. Lze celkem oprávněně předpokládat, že tito profesoři práva se řídili nejlepšími úmysly. Nebyli to však ekonomové. Museli volit mezi dvěma protikladnými myšlenkovými školami, „rakouskou školou" na jedné straně a údajně „moderní" historickou školou, jak se vyučovala na univerzitách Německé říše, na straně druhé. I kdyby jejich úsudek nerušily žádné politické a nacionalistické předsudky, nemohli se ubránit jisté podezíravosti vůči myšlenkové linii, kterou profesoři univerzit Německé říše označovali za specificky rakouskou. Nikdy předtím nevznikl v Rakousku žádný nový způsob myšlení. Rakouské univerzity byly neplodné, dokud nebyly — po revoluci roku 1848 — reorganizovány podle vzoru německých univerzit. Pro lidi, kteří nebyli obeznámeni s ekonomií, neslo přízvisko „rakouský" vztažené na nějakou nauku silný nádech temných dnů protireformace a Metternicha. Pro rakouského intelektuála se nemohlo jevit nic katastrofálnějšího než návrat jeho země do duchovní prázdnoty starých dobrých časů.

Carl Menger, Wieser a Böhm-Bawerk získali své katedry ve Vídni, Praze a Innsbrucku dříve, než se Methodenstreit začal v mínění rakouských laiků jevit jako konflikt mezi „moderní" vědou a rakouskou „zaostalostí". Jejich kolegové vůči nim nechovali žádnou osobní zášť. Kdykoli to však bylo možné, snažili se přivést na rakouské univerzity stoupence historické školy z Německa. Ti, které svět nazýval „rakouskými ekonomy", byli na rakouských univerzitách poněkud zdráhavě trpěnými outsidery.

3. Rakouská škola v intelektuálním životě Rakouska

Význačnější mezi francouzskými a německými univerzitami nebyly ve velké éře liberalismu pouze institucemi vzdělanosti, jež nastupujícím generacím odborníků poskytovaly vyučování potřebné k uspokojivému výkonu jejich povolání. Byly to střediska kultury. Někteří z jejich učitelů byli známi a obdivováni po celém světě. Jejich kurzy navštěvovali nejen řádní studenti, kteří se chystali získat akademické tituly, ale i mnozí zralí muži a ženy činní v profesích, v obchodě nebo v politice, kteří od přednášek neočekávali nic než intelektuální uspokojení. Takoví outsideři, kteří nebyli studenty v technickém smyslu, se hrnuli například v Paříži na kurzy Renana, Fustela de Coulanges a Bergsona a v Berlíně na kurzy Hegela, Helmholtze, Mommsena a Treitschka. Vzdělaná veřejnost se vážně zajímala o práci akademických kruhů. Elita četla knihy a časopisy vydávané profesory, vstupovala do jejich učených společností a horlivě sledovala diskuse na schůzích.

Někteří z těchto amatérů, kteří svým studiím věnovali jen hodiny volného času, se vyzdvihli vysoko nad úroveň diletantismu. Dějiny moderní vědy zaznamenávají jména mnoha takových slavných „outsiderů". Je například příznačnou skutečností, že jediný pozoruhodný, byť ne epochální přínos k ekonomii, jenž vzešel z Německa druhé říše, pocházel od zaneprázdněného firemního právního poradce, Heinricha Oswalta z Frankfurtu, města, které v době, kdy byla jeho kniha napsána, nemělo univerzitu.¹

Také ve Vídni převládalo v posledních desetiletích devatenáctého století a na počátku našeho století úzké sepětí univerzitních učitelů se vzdělaným publikem města. Začalo mizet, když staří mistři zemřeli nebo odešli na odpočinek a jejich katedry získali muži menšího formátu. Bylo to období, kdy postavení vídeňské univerzity, stejně jako kulturní význam města, udržovalo a rozšiřovalo několik soukromých docentů (Privat-Dozenten). Nejvýraznějším případem je psychoanalýza. Nikdy se jí nedostalo žádné podpory od jakékoli oficiální instituce; rostla a vzkvétala mimo univerzitu a jejím jediným spojením s byrokratickou hierarchií učenosti byla skutečnost, že Freud byl soukromým docentem s bezvýznamným titulem profesora.

Ve Vídni existoval — jako dědictví let, v nichž si zakladatelé Rakouské školy konečně vydobyli uznání — živý zájem o problémy ekonomie. Tento zájem umožnil pisateli těchto řádků uspořádat ve dvacátých letech soukromý seminář (Privat-Seminar), založit Ekonomickou společnost a zřídit Rakouský ústav pro výzkum hospodářského cyklu, který později změnil svůj název na Rakouský ústav pro hospodářský výzkum.

Soukromý seminář neměl naprosto žádné spojení s univerzitou ani s jakoukoli jinou institucí. Dvakrát za měsíc se skupina učenců, mezi nimiž bylo několik soukromých docentů, scházela v kanceláři pisatele těchto řádků v Rakouské obchodní komoře. Většina účastníků patřila k věkové skupině, která zahájila svá akademická studia po skončení první světové války. Někteří byli starší. Spojoval je planoucí zájem o celou oblast věd o lidském jednání. V debatách se probíraly problémy filozofie, epistemologie, ekonomické teorie a různých odvětví historického bádání. Soukromý seminář byl ukončen, když byl v roce 1934 pisatel těchto řádků jmenován na katedru mezinárodních hospodářských vztahů na Vyšším ústavu mezinárodních studií v Ženevě ve Švýcarsku.

S výjimkou Richarda von Strigla, jehož předčasná smrt ukončila skvělou vědeckou kariéru, a Ludwiga Bettelheima-Gabillona, o němž ještě bude řeč, nalezli všichni členové soukromého semináře vhodné pole pro pokračování své práce jakožto učenci, autoři a učitelé mimo Rakousko.

V říši ducha hrála Vídeň význačnou roli v letech mezi zřízením parlamentu na počátku šedesátých let a vpádem nacistů v roce 1938. Rozkvět přišel náhle po staletích neplodnosti a apatie. Úpadek však započal již mnoho let předtím, než nacisté vtrhli do země.

U všech národů a ve všech obdobích dějin byly intelektuální výkony dílem několika mužů a oceňovala je jen malá elita. Mnozí pohlíželi na tyto činy s nenávistí a pohrdáním; v nejlepším případě s lhostejností. V Rakousku a ve Vídni byla elita obzvláště malá; a nenávist mas a jejich vůdců obzvláště jedovatá.

Neoblíbenost ekonomie je důsledkem její analýzy účinků privilegií. Není možné vyvrátit důkaz ekonomů, že všechna privilegia poškozují zájmy zbytku národa nebo přinejmenším jeho velké části, že ti, kdo jsou jimi poškozováni, budou existenci takových privilegií tolerovat jen tehdy, budou-li privilegia udělena i jim, a že potom, když je privilegován každý, nikdo nezíská, nýbrž všichni ztrácejí v důsledku výsledného všeobecného poklesu produktivity práce.² Avšak varování ekonomů jsou přehlížena chtivostí lidí, kteří si plně uvědomují svou neschopnost uspět na konkurenčním trhu bez pomoci zvláštních privilegií. Jsou přesvědčeni, že získají cennější privilegia než jiné skupiny nebo že budou s to zabránit, alespoň po nějakou dobu, jakémukoli udělení vyrovnávacích privilegií jiným skupinám. V jejich očích je ekonom prostě škůdce, který chce zmařit jejich plány.

Když Menger, Böhm-Bawerk a Wieser zahajovali své vědecké kariéry, nezabývali se problémy hospodářské politiky ani odmítáním intervencionismu klasickou ekonomií. Považovali za své poslání postavit ekonomickou teorii na pevný základ a byli připraveni zasvětit se zcela této věci. Menger upřímně neschvaloval intervencionistickou politiku, kterou rakouská vláda — jako téměř všechny vlády té epochy — přijala. Nevěřil však, že by mohl přispět k návratu k dobré politice nějak jinak než tím, že bude vykládat dobrou ekonomii ve svých knihách a článcích, jakož i ve své univerzitní výuce.

Böhm-Bawerk nastoupil do služeb rakouského ministerstva financí v roce 1890. Dvakrát krátce zastával úřad ministra financí v úřednické vládě. Od roku 1900 do roku 1904 byl ministrem financí ve vládě vedené Ernestem von Körberem. Böhmovy zásady při výkonu tohoto úřadu byly: přísné udržování zákonem stanovené zlaté parity měny a rozpočet vyrovnaný bez jakékoli pomoci centrální banky. Význačný učenec Ludwig Bettelheim-Gabillon zamýšlel vydat rozsáhlé dílo analyzující Böhm-Bawerkovu činnost na ministerstvu financí. Nacisté bohužel autora zabili a zničili jeho rukopis.³

Wieser byl po nějakou dobu během první světové války ministrem obchodu v rakouské vládě. Jeho činnost však byla značně omezena dalekosáhlými pravomocemi — udělenými již předtím, než se Wieser ujal úřadu — funkcionáři ministerstva Richardu Riedlovi. Do pravomoci samotného Wiesera byly fakticky ponechány jen záležitosti druhořadého významu.

1. Německé odmítnutí klasické ekonomie

Nepřátelství, na něž učení klasické ekonomické teorie naráželo na evropském kontinentě, bylo způsobeno především politickými předsudky. Politická ekonomie, jak ji rozvinulo několik generací anglických myslitelů, skvěle vyložili Hume a Adam Smith a zdokonalil Ricardo, byla nejvybranějším výsledkem filozofie osvícenství. Byla jádrem liberální nauky, která usilovala o ustavení zastupitelské vlády a rovnosti všech jednotlivců před zákonem. Nebylo překvapivé, že ji odmítli všichni ti, na jejichž privilegia útočila. Tento sklon zavrhovat ekonomii byl v Německu značně posílen vzmáhajícím se duchem nacionalismu. Úzkoprsé odmítání západní civilizace — filozofie, vědy, politické nauky a institucí, umění a literatury —, jež nakonec vyústilo v nacismus, vzešlo z vášnivého hanobení britské politické ekonomie.

Nesmíme však zapomínat, že existovaly i jiné důvody pro tuto vzpouru proti politické ekonomii. Toto nové odvětví poznání nastolilo epistemologické a filozofické problémy, pro něž učenci nenalezli uspokojivé řešení. Nebylo je možné začlenit do tradičního systému epistemologie a metodologie. Empiristická tendence, jež ovládá západní filozofii, nabádala k tomu, aby se ekonomie považovala za experimentální vědu jako fyzika a biologie. Sama myšlenka, že by disciplína zabývající se „praktickými“ problémy, jako jsou ceny a mzdy, mohla mít epistemologický charakter odlišný od ostatních disciplín zabývajících se praktickými záležitostmi, byla mimo chápání té doby. Na druhé straně však jen ti nejzaslepenější pozitivisté nedokázali rozpoznat, že experimenty nelze provádět v oblasti, o níž se ekonomie pokouší poskytnout poznání.

Nemusíme se zde zabývat stavem věcí, jak se vyvinul v éře neopozitivismu či hyperpozitivismu dvacátého století. Dnes jsou po celém světě, ale především ve Spojených státech, zástupy statistiků zaměstnány v ústavech zasvěcených tomu, co lidé pokládají za „ekonomický výzkum“. Shromažďují čísla poskytovaná vládami a různými podnikatelskými jednotkami, přeskupují je, přizpůsobují a přetiskují, počítají průměry a kreslí grafy. Domnívají se, že tím „měří“ „chování“ lidstva a že není žádný rozdíl hodný zmínky mezi jejich metodami zkoumání a metodami uplatňovanými v laboratořích fyzikálního, chemického a biologického výzkumu. S lítostí a pohrdáním pohlížejí na ty ekonomy, kteří — jak říkají — se podobně jako botanikové „starověku“ spoléhají na „mnoho spekulativního myšlení“ namísto na „experimenty“. A jsou plně přesvědčeni, že z jejich neúnavného úsilí jednoho dne vzejde konečné a úplné poznání, které umožní plánovací autoritě budoucnosti učinit všechny lidi dokonale šťastnými.

U ekonomů první poloviny devatenáctého století však překroucení základů věd o lidském jednání nezašlo ještě tak daleko. Jejich pokusy vypořádat se s epistemologickými problémy ekonomie skončily ovšem naprostým nezdarem. Přesto můžeme zpětně říci, že toto zklamání bylo nezbytným krokem na cestě vedoucí k uspokojivějšímu řešení onoho problému. Bylo to právě neúspěšné pojednání Johna Stuarta Milla o metodách mravních věd, které bezděčně odhalilo marnost všech argumentů předkládaných ve prospěch empiristického výkladu povahy ekonomie.

Když Němci začali studovat díla britské klasické ekonomie, přijali bez jakýchkoli rozpaků předpoklad, že ekonomická teorie je odvozena ze zkušenosti. Toto prosté vysvětlení však nemohlo uspokojit ty, kdo nesouhlasili se závěry, jež bylo nutno z klasické nauky vyvodit pro politické jednání. Velmi brzy nastolili otázky: Není zkušenost, z níž britští autoři odvodili své teorémy, odlišná od zkušenosti, jíž by byl býval čelil německý autor? Není britská ekonomie vadná v důsledku skutečnosti, že materiálem zkušenosti, z něhož byla vydestilována, byla pouze Velká Británie, a to jen Velká Británie hannoverských Jiřích? Existuje vůbec něco takového jako ekonomická věda platná pro všechny země, národy a věky?

Je zřejmé, jak na tyto tři otázky odpovídali ti, kdo považovali ekonomii za experimentální disciplínu. Taková odpověď se však rovnala apodiktickému popření ekonomie jako takové. Historická škola by byla bývala důsledná, kdyby odmítla samu myšlenku, že je něco takového jako věda o ekonomii možné, a kdyby se svědomitě zdržela jakýchkoli výroků jiných než zpráv o tom, co se odehrálo v určitém okamžiku minulosti v určité části země. Předjímat účinky, jež lze očekávat od určité události, lze pouze na základě teorie, která si činí nárok na obecnou platnost, a nikoli pouze na platnost pro to, co se odehrálo v minulosti v určité zemi. Historická škola důrazně popírala, že existují ekonomické teorémy takovéto univerzální platnosti. To jim však nebránilo v tom, aby ve jménu vědy doporučovali či zavrhovali nejrůznější názory nebo opatření nutně zamýšlená tak, aby ovlivnila budoucí poměry.

Existovala například klasická nauka o účincích volného obchodu a ochranářství. Kritici se nepustili do (beznadějného) úkolu odhalit nějaké falešné sylogismy v řetězci Ricardova uvažování. Pouze tvrdili, že „absolutní" řešení nejsou v takových věcech myslitelná. Existují, jak říkali, historické situace, v nichž se účinky vyvolané volným obchodem či ochranářstvím liší od těch, které popisuje „abstraktní" teorie autorů od „psacího stolu". Na podporu svého názoru odkazovali na různé historické precedenty. Přitom bezstarostně opomíjeli zvážit, že historická fakta, jež jsou vždy společným výsledkem působení množství činitelů, nemohou žádnou teorii dokázat ani vyvrátit.

Tak ekonomie ve druhé německé říši, jak ji reprezentovali vládou jmenovaní univerzitní profesoři, zdegenerovala v nesoustavnou, špatně poskládanou sbírku různých útržků poznatků vypůjčených z dějin, zeměpisu, technologie, právní vědy a stranické politiky, prošpikovanou hanlivými poznámkami o omylech v „abstrakcích" klasické školy. Většina profesorů ve svých spisech a přednáškách více či méně horlivě dělala propagandu pro politiku císařské vlády: autoritářský konzervatismus, Sozialpolitik, protekcionismus, obrovské zbrojení a agresivní nacionalismus. Bylo by nespravedlivé považovat toto vniknutí politiky do pojednání o ekonomii za specificky německý jev. V konečném důsledku jej způsobila zhoubnost epistemologického výkladu ekonomické teorie, což byl nedostatek, který nebyl omezen na Německo.

Druhým činitelem, kvůli němuž se Německo devatenáctého století obecně a zejména německé univerzity dívaly na britskou politickou ekonomii skrz prsty, byla její zaujatost bohatstvím a její vztah k utilitaristické filosofii.

Tehdy převládající definice popisovaly politickou ekonomii jako vědu zabývající se produkcí a rozdělováním bohatství. Taková disciplína nemohla být v očích německých profesorů ničím než opovrženíhodnou. Profesoři se považovali za lidi sebezapíravě oddané hledání čistého poznání, kteří nepečují, na rozdíl od zástupů přízemních vydělávačů peněz, o pozemský majetek. Pouhá zmínka o takových nízkých věcech, jako je bohatství a peníze, byla mezi lidmi honosícími se svou vysokou kulturou (Bildung) tabu. Profesoři ekonomie si mohli zachovat své postavení v kruzích svých kolegů jen tím, že poukazovali na to, že předmětem jejich studií nejsou nízké zájmy zisku hledajícího podnikání, nýbrž historický výzkum, například o vznešených činech braniborských kurfiřtů a pruských králů.

Neméně závažná byla otázka utilitarismu. Utilitaristická filosofie nebyla na německých univerzitách trpěna. Z obou vynikajících německých utilitaristů Ludwig Feuerbach nikdy nezískal žádné učitelské místo, zatímco Rudolf von Jhering byl učitelem římského práva. Všechna nedorozumění, jež byla po více než dva tisíce let vznášena proti hédonismu a eudaimonismu, profesoři Staatswissenschaften znovu ohřáli ve své kritice britských ekonomů.⁴ Kdyby nic jiného nevzbudilo podezření německých učenců, byli by ekonomii odsoudili už z toho jediného důvodu, že k ní přispěli Bentham a Millové.

Německé univerzity vlastnila a provozovala různá království a velkovévodství, jež tvořila Říši.⁵ Profesoři byli státními úředníky a jako takoví museli přísně poslouchat příkazy a nařízení vydávaná jejich nadřízenými, byrokraty ministerstev veřejného vzdělávání. Tuto úplnou a bezpodmínečnou podřízenost univerzit a jejich nauk svrchovanosti vlád zpochybnilo — marně — německé liberální veřejné mínění, když v roce 1837 hannoverský král propustil sedm profesorů univerzity v Göttingenu, kteří protestovali proti králově porušení ústavy. Vlády na reakci veřejnosti nedbaly. Pokračovaly v propouštění profesorů, s jejichž politickými či náboženskými naukami nesouhlasily. Po nějakém čase však sáhly k rafinovanějším a účinnějším metodám, jak učinit profesory loajálními stoupenci oficiální politiky. Před jmenováním kandidáty pečlivě prosévaly. Katedry získali jen spolehliví muži. Tak otázka akademické svobody ustoupila do pozadí. Profesoři z vlastní vůle učili jen to, co jim vláda dovolila učit.

Válka roku 1866 ukončila pruský ústavní konflikt. Královská strana — konzervativní strana junkerů vedená Bismarckem — zvítězila nad pruskou pokrokovou stranou, která stála za parlamentní vládou, a stejně tak nad demokratickými skupinami jižního Německa. V novém politickém uspořádání, nejprve Norddeutscher Bund a po roce 1871 Deutsches Reich, nezbylo místo pro „cizí" nauky manchesterismu a laissez faire. Vítězové od Hradce Králové a Sedanu se domnívali, že se nemají čemu učit od „národa kramářů" — Britů — ani od poražených Francouzů.

Při vypuknutí války roku 1870 se jeden z nejvýznamnějších německých vědců, Emil du Bois-Reymond, chlubil, že berlínská univerzita je „intelektuální tělesnou stráží rodu Hohenzollernů". To pro přírodní vědy mnoho neznamenalo. Pro vědy o lidském jednání to však mělo velmi jasný a přesný význam. Držitelé kateder dějin a Staatswissenschaften (tj. politické vědy, zahrnující vše, co se týká ekonomie a financí) věděli, co od nich jejich panovník očekává. A zboží dodali.

Od roku 1882 do roku 1907 měl na pruském ministerstvu vzdělávání na starosti univerzitní záležitosti Friedrich Althoff. Vládl pruským univerzitám jako diktátor. Protože Prusko mělo největší počet výnosných profesur, a nabízelo tudíž nejpříznivější pole pro ctižádostivé učence, usilovali profesoři v ostatních německých státech, ba dokonce i v Rakousku a Švýcarsku, o získání míst v Prusku. Tak je mohl Althoff zpravidla také přimět, aby fakticky přijali jeho zásady a názory. Ve všech věcech týkajících se společenských věd a historických disciplín se Althoff zcela spoléhal na rady svého přítele Gustava von Schmollera. Schmoller měl neomylný čich pro oddělování ovcí od kozlů.

Ve druhé a třetí čtvrtině devatenáctého století napsali někteří němečtí profesoři cenné příspěvky k ekonomické teorii. Je pravda, že nejpozoruhodnější příspěvky tohoto období, příspěvky Thünena a Gossena, nebyly dílem profesorů, nýbrž mužů, kteří nezastávali učitelská místa. Knihy profesorů Hermanna, Mangoldta a Kniese však zůstanou v dějinách ekonomického myšlení v paměti. Avšak po roce 1866 měli muži, kteří nastoupili akademickou dráhu, pro „nekrevnaté abstrakce" jen pohrdání. Publikovali historické studie, nejraději takové, jež se zabývaly pracovními poměry nedávné minulosti. Mnozí z nich byli pevně přesvědčeni, že nejpřednějším úkolem ekonomů je pomáhat „lidu" v osvobozenecké válce, kterou vede proti „vykořisťovatelům", a že od Boha danými vůdci lidu jsou dynastie, zejména Hohenzollernové.

3. Methodenstreit

V Untersuchungen Menger odmítl epistemologické představy, jež byly základem spisů historické školy. Schmoller publikoval dosti pohrdavou recenzi této knihy. Menger zareagoval v roce 1884 pamfletem Die Irrtümer des Historismus in der Deutschen Nationalökonomie. Různé publikace, jež tato polemika zplodila, jsou známy pod názvem Methodenstreit, spor o metody.

Methodenstreit přispěl k vyjasnění příslušných problémů jen málo. Menger byl příliš pod vlivem empirismu Johna Stuarta Milla, než aby dovedl své vlastní stanovisko k jeho plným logickým důsledkům. Schmoller a jeho žáci, zavázáni hájit neudržitelnou pozici, si ani neuvědomovali, o co v polemice jde.

Termín Methodenstreit je ovšem zavádějící. Neboť šlo o to nikoli objevit nejvhodnější postup pro pojednání o problémech obecně považovaných za ekonomické problémy. Předmětem sporu bylo v podstatě to, zda může existovat něco takového jako věda, jiná než dějiny, zabývající se aspekty lidského jednání.

Především tu byl radikální materialistický determinismus, filosofie, kterou tehdy v Německu přijímali takřka všeobecně fyzikové, chemikové a biologové, ačkoli nikdy nebyla výslovně a jasně zformulována. Jak to tito lidé viděli, lidské ideje, vůle a jednání jsou vyvolávány fyzikálními a chemickými událostmi, které přírodní vědy jednoho dne popíší stejným způsobem, jakým dnes popisují vznik chemické sloučeniny ze spojení několika přísad. Jako jedinou cestu, jež by mohla vést k tomuto konečnému vědeckému úspěchu, obhajovali experimentování ve fyziologických a biologických laboratořích.

Schmoller a jeho žáci tuto filosofii vášnivě odmítali, nikoli proto, že by si byli vědomi jejích nedostatků, nýbrž proto, že byla neslučitelná s náboženskými zásadami pruské vlády. Fakticky jí dávali přednost před naukou, která se jen málo lišila od Comtova pozitivismu (jejž ovšem veřejně znevažovali kvůli jeho ateismu a francouzskému původu). Ve skutečnosti pozitivismus, rozumně vyložený, musí vyústit v materialistický determinismus. Většina Comtových následovníků však v tomto ohledu nebyla otevřená. Jejich úvahy ne vždy vylučovaly závěr, že zákony sociální fyziky (sociologie), jejichž ustavení bylo podle jejich názoru nejvyšším cílem vědy, by bylo možno objevit tím, co nazývali „vědečtější" metodou nakládání s materiálem shromážděným tradičními postupy historiků. To byla pozice, kterou Schmoller zaujal vůči ekonomii. Znovu a znovu ekonomům vytýkal, že předčasně vyvozovali závěry z kvantitativně nedostatečného materiálu. Co bylo podle jeho názoru zapotřebí k tomu, aby se ukvapená zobecnění britských ekonomů od „psacího stolu" nahradila realistickou vědou o ekonomii, bylo více statistiky, více dějin a více shromažďování „materiálu". Z výsledků takového výzkumu by podle jeho tvrzení ekonomové budoucnosti jednoho dne „indukcí" rozvinuli nové poznatky.

Schmoller byl tak zmaten, že nedokázal vidět neslučitelnost své vlastní epistemologické nauky a odmítnutí útoku pozitivismu na dějiny. Neuvědomoval si propast, jež oddělovala jeho názory od názorů německých filosofů, kteří rozdrtili představy pozitivismu o užití a pojednání dějin — nejprve Diltheye a později Windelbanda, Rickerta a Maxe Webera. V témž článku, v němž káral Mengerovy Grundsätze, recenzoval také první významnou knihu Diltheyovu, jeho Einleitung in die Geisteswissenschaften. Nepostihl však tu skutečnost, že vyzněním Diltheyovy nauky bylo zničení základní teze jeho vlastní epistemologie, totiž že by bylo možno z historické zkušenosti vydestilovat nějaké zákony společenského vývoje.

4. Politické aspekty Methodenstreitu

Britská filosofie volného obchodu zvítězila v devatenáctém století v zemích západní a střední Evropy. Rozdrtila vratkou ideologii autoritářského sociálního státu (landesfürstlicher Wohlfahrtsstaat), jež řídila politiku německých knížectví v osmnáctém století. I Prusko se dočasně obrátilo k liberalismu. Vrcholnými body jeho období volného obchodu byl celní tarif Zollvereinu z roku 1865 a živnostenský řád (Gewerbeordnung) z roku 1869 pro území Norddeutscher Bund (později Deutsches Reich). Velmi brzy však Bismarckova vláda začala zavádět svou Sozialpolitik, systém intervencionistických opatření, jako je pracovní zákonodárství, sociální zabezpečení, prounijní postoje, progresivní zdanění, ochranná cla, kartely a dumping.³

Pokusí-li se někdo vyvrátit zničující kritiku, kterou ekonomie vznáší proti vhodnosti všech těchto intervencionistických schémat, je nucen popřít samotnou existenci — o epistemologických nárocích ani nemluvě — vědy o ekonomii, a stejně tak i praxeologie. To je přesně to, co vždy činili všichni zastánci autoritářství, vládní všemocnosti a politiky „blahobytu". Vyčítají ekonomii, že je „abstraktní", a obhajují „názorný" (anschaulich) způsob zacházení s danými problémy. Zdůrazňují, že záležitosti v tomto oboru jsou příliš složité na to, aby je bylo možné popsat ve vzorcích a teorémech. Tvrdí, že jednotlivé národy a rasy se od sebe natolik liší, že jejich jednání nelze postihnout jednotnou teorií; je zapotřebí tolika ekonomických teorií, kolik je národů a ras. Jiní dodávají, že i v rámci téhož národa či rasy je ekonomické jednání odlišné v různých dějinných epochách. Tyto a podobné námitky, často vzájemně neslučitelné, jsou předkládány s cílem zdiskreditovat ekonomii jako takovou.

Ekonomie ve skutečnosti zcela vymizela z univerzit Německé říše. Na bonnské univerzitě zůstal jediný epigon klasické ekonomie, Heinrich Dietzel, který však nikdy nepochopil, co znamená teorie subjektivní hodnoty. Na všech ostatních univerzitách dychtili učitelé zesměšňovat ekonomii a ekonomy. Nestojí za to prodlévat u toho, co se v Berlíně, Mnichově a na jiných univerzitách Říše předávalo jako náhražka ekonomie. Dnes nikoho nezajímá vše to, co Gustav von Schmoller, Adolf Wagner, Lujo Brentano a jejich četní stoupenci napsali ve svých objemných knihách a časopisech.

Politický význam díla historické školy spočíval v tom, že učinilo Německo bezbranným vůči myšlenkám, jejichž přijetí učinilo mezi německým lidem oblíbenými všechny ty zhoubné politiky, které vyústily ve velké katastrofy. Agresivní imperialismus, který dvakrát skončil válkou a porážkou, bezbřehá inflace počátku dvacátých let, Zwangswirtschaft a všechny hrůzy nacistického režimu byly výtvory politiků, kteří jednali tak, jak je tomu naučili zastánci historické školy.

Schmoller a jeho přátelé a žáci obhajovali to, co bylo nazváno státním socialismem; tj. systém socialismu — plánování —, v němž by vrcholné řízení spočívalo v rukou junkerské aristokracie. Právě k tomuto druhu socialismu směřovali Bismarck a jeho nástupci. Nesmělý odpor, na nějž naráželi ze strany malé skupiny podnikatelů, byl zanedbatelný, ani ne tak proto, že tito odpůrci nebyli početní, jako spíše proto, že jejich snahám chybělo jakékoli ideologické zázemí. V Německu už nezůstali žádní liberální myslitelé. Jediný odpor, který byl straně státního socialismu kladen, vycházel z marxistické strany sociálních demokratů. Stejně jako schmollerovští socialisté — socialisté katedry (Kathedersozialisten) — obhajovali socialismus i marxisté. Jediný rozdíl mezi oběma skupinami spočíval ve výběru lidí, kteří měli obsluhovat nejvyšší plánovací orgán: junkeři, profesoři a byrokracie hohenzollernského Pruska, anebo funkcionáři sociálnědemokratické strany a s ní spřízněné odbory.

Jedinými vážnými protivníky, s nimiž musela Schmollerova škola v Německu bojovat, byli tudíž marxisté. V tomto sporu získali marxisté velmi záhy navrch. Měli totiž alespoň soubor doktrín, jakkoli byl chybný a rozporný, zatímco učení historické školy bylo spíše popřením jakékoli teorie. Ve snaze získat aspoň trochu teoretické opory si Schmollerova škola začala krok za krokem vypůjčovat z duchovního fondu marxistů. Nakonec sám Schmoller z velké části přijal marxistickou doktrínu třídního konfliktu a „ideologického" prosáknutí myšlení třídní příslušností myslitele. Jeden z jeho přátel a profesorských kolegů, Wilhelm Lexis, rozpracoval teorii úroku, kterou Engels označil za parafrázi marxistické teorie vykořisťování.⁶ Bylo důsledkem spisů zastánců Sozialpolitik, že přídomek „buržoazní" (bürgerlich) nabyl v německém jazyce hanlivého zabarvení.

Drtivá porážka v první světové válce otřásla prestiží německých knížat, aristokratů a byrokratů. Stoupenci historické školy a Sozialpolitik přenesli svou věrnost na různé odštěpenecké skupiny, z nichž nakonec vzešla Národně socialistická německá dělnická strana, nacisté.

Přímou linii, jež vede od díla historické školy k nacismu, nelze ukázat na nástinu vývoje některého ze zakladatelů školy. Hlavní protagonisté éry Methodenstreitu totiž dokončili běh svého života ještě před porážkou roku 1918 a vzestupem Hitlera. Avšak život nejvýznamnějšího muže druhé generace školy ilustruje všechny fáze německé univerzitní ekonomie v období od Bismarcka k Hitlerovi.

Werner Sombart byl zdaleka nejnadanějším ze Schmollerových studentů. Bylo mu pouhých pětadvacet let, když mu jeho mistr na vrcholu Methodenstreitu svěřil úkol zrecenzovat a zničit Wieserovu knihu Der natürliche Wert. Věrný žák knihu odsoudil jako „naprosto nezdravou".⁶ O dvacet let později se Sombart chlubil, že velkou část svého života zasvětil boji za Marxe.⁷ Když v roce 1914 vypukla válka, vydal Sombart knihu Händler und Helden (Kupčíci a hrdinové).⁸ Tam neotesaným a sprostým jazykem odmítl vše britské či anglosaské, ale především britskou filozofii a ekonomii, jako projev podlé kramářské mentality. Po válce Sombart přepracoval svou knihu o socialismu. Před válkou vyšla v devíti vydáních.⁹ Zatímco předválečná vydání marxismus velebila, desáté vydání jej fanaticky napadalo, zejména kvůli jeho „proletářskému" charakteru a nedostatku vlastenectví a nacionalismu. O několik let později se Sombart pokusil oživit Methodenstreit svazkem plným invektiv proti ekonomům, jejichž myšlení nebyl s to pochopit.⁹ Když se pak nacisté chopili moci, korunoval pětačtyřicetiletou literární kariéru knihou o německém socialismu. Vůdčí myšlenkou tohoto díla bylo, že Führer dostává své rozkazy od Boha, nejvyššího Führera vesmíru, a že Führertum je trvalým zjevením.¹⁰

Takový byl pokrok německé akademické ekonomie od Schmollerova oslavování hohenzollernských kurfiřtů a králů ke Sombartově svatořečení Adolfa Hitlera.

5. Liberalismus rakouských ekonomů

Platón snil o blahovolném tyranovi, který by moudrému filozofovi svěřil moc ustavit dokonalé společenské uspořádání. Osvícenství nevkládalo své naděje do více či méně náhodného objevení se dobře smýšlejících vládců a prozíravých mudrců. Jeho optimismus ohledně budoucnosti lidstva se zakládal na dvojí víře v dobrotu člověka a v jeho rozumovou mysl. V minulosti dokázala tropit neplechu menšina ničemů — proradných králů, svatokrádežných kněží, zkažených šlechticů. Nyní však — podle nauky osvícenství —, když si člověk uvědomil sílu svého rozumu, není se již třeba obávat opětovného úpadku do temnoty a selhání minulých věků. Každé nové pokolení přidá něco k dobru, jehož dosáhli jeho předkové. Lidstvo tak stojí na prahu nepřetržitého postupu k uspokojivějším poměrům. Trvale postupovat vpřed je přirozeností člověka. Je marné naříkat nad údajně ztraceným blahem bájného zlatého věku. Ideální stav společnosti je před námi, nikoli za námi.

Většinu liberálních, pokrokových a demokratických politiků devatenáctého století, kteří obhajovali zastupitelskou vládu a všeobecné volební právo, vedla pevná důvěra v neomylnost rozumové mysli prostého člověka. V jejich očích se většiny nemohly mýlit. Myšlenky, které vzešly z lidu a byly schváleny voliči, nemohly být než prospěšné obecnému blahu.

Je důležité si uvědomit, že argumenty, jež ve prospěch zastupitelské vlády předkládala malá skupina liberálních filozofů, byly zcela odlišné a neimplikovaly žádný odkaz na nějakou údajnou neomylnost většin. Hume poukázal na to, že vláda se vždy zakládá na mínění. V dlouhodobém horizontu mínění mnohých vždy zvítězí. Vláda, která není podpírána míněním většiny, musí dříve či později ztratit svou moc; pokud neodstoupí, je násilně svržena mnohými. Národy mají moc nakonec postavit ke kormidlu ty muže, kteří jsou připraveni vládnout podle zásad, jež většina pokládá za přiměřené. V dlouhodobém horizontu neexistuje nic takového jako neoblíbená vláda udržující systém, který množství odsuzuje jako nespravedlivý. Smyslem zastupitelské vlády není to, že většiny jsou bohorovné a neomylné. Je jím záměr přivodit pokojnými prostředky nakonec nevyhnutelné přizpůsobení politického systému a mužů obsluhujících jeho řídicí mechanismus ideologii většiny. Hrůzám revoluce a občanské války se lze vyhnout, lze-li neoblíbenou vládu hladce odstranit při příštích volbách.

Praví liberálové pevně zastávali názor, že tržní hospodářství, jediný hospodářský systém, jenž zaručuje trvale postupující zlepšování hmotného blahobytu lidstva, může fungovat pouze v ovzduší nerušeného míru. Obhajovali vládu volených zástupců lidu, protože pokládali za samozřejmé, že jedině tento systém trvale uchová mír jak ve vnitřních, tak v zahraničních záležitostech.

Co tyto pravé liberály oddělovalo od slepého uctívání většiny ze strany takzvaných radikálů, bylo to, že svůj optimismus ohledně budoucnosti lidstva nezakládali na mystické důvěře v neomylnost většin, nýbrž na přesvědčení, že síla zdravého logického argumentu je neodolatelná. Neopomněli vidět, že nesmírná většina prostých lidí je příliš tupá i příliš netečná na to, aby sledovala a vstřebávala dlouhé řetězce úvah. Doufali však, že tyto masy si právě pro svou tupost a netečnost nebudou moci pomoci a přijmou myšlenky, jež jim intelektuálové přinesou. Od zdravého úsudku vzdělané menšiny a od její schopnosti přesvědčit většinu očekávali velcí vůdcové liberálního hnutí devatenáctého století trvalé zlepšování lidských záležitostí.

V tomto ohledu panovala plná shoda mezi Carlem Mengerem a jeho dvěma nejranějšími následovníky, Wieserem a Böhm-Bawerkem. Mezi nepublikovanými písemnostmi Mengera objevil profesor Hayek poznámku, která zní: „Není lepšího prostředku k odhalení nesmyslnosti nějakého způsobu uvažování než nechat jej dospět po celé jeho dráze až do konce." Všichni tři se rádi odvolávali na Spinozovu argumentaci v první knize jeho Etiky, jež vrcholí proslulým výrokem „Sane sicut lux se ipsam et tenebras manifestat, sic veritas norma sui et falsi." Na vášnivou propagandu historické školy i marxismu hleděli klidně. Byli plně přesvědčeni, že logicky neudržitelné dogmatiky těchto frakcí budou nakonec odmítnuty všemi rozumnými lidmi právě pro jejich nesmyslnost a že masy prostých lidí budou nutně následovat vedení intelektuálů.¹¹

Moudrost tohoto způsobu argumentace spočívá ve vyhýbání se rozšířenému zvyku stavět údajnou psychologii proti logickému uvažování. Je pravda, že chyby v uvažování jsou často způsobeny sklonem jednotlivce dávat přednost mylnému závěru před správným. Existují dokonce zástupy lidí, jimž jejich náklonnosti prostě brání v přímočarém myšlení. Ale od zjištění těchto skutečností je velmi daleko k naukám, které byly v poslední generaci vyučovány pod označením „sociologie vědění". Lidské myšlení a uvažování, lidská věda a technika jsou produktem společenského procesu potud, pokud jednotlivý myslitel stojí tváří v tvář jak úspěchům, tak omylům svých předchůdců a vstupuje s nimi do virtuální diskuse, ať už v souhlasu, či nesouhlasu. Dějiny idejí mohou učinit srozumitelnými jak člověkova selhání, tak jeho výkony tím, že rozeberou podmínky, za nichž žil a pracoval. Pouze v tomto smyslu je přípustné odvolávat se na to, čemu se říká duch doby, národa či prostředí. Je však kruhovým uvažováním, snaží-li se někdo vysvětlit vznik nějaké ideje, tím spíše ji ospravedlnit, odkazem na prostředí jejího autora. Ideje vždy vyvěrají z mysli jednotlivce a dějiny o nich nemohou říci nic víc, než že byly v určitém okamžiku zplozeny určitým jednotlivcem. Pro člověkovo mylné myšlení neexistuje žádná jiná omluva než to, co kdysi jedna rakouská vláda prohlásila ohledně případu poraženého generála — totiž že nikdo nenese odpovědnost za to, že není génius. Psychologie nám může pomoci vysvětlit, proč člověk ve svém myšlení selhal. Žádné takové vysvětlení však nedokáže proměnit to, co je nepravdivé, v pravdu.

Rakouští ekonomové bezpodmínečně odmítli logický relativismus, který je obsažen v naukách pruské historické školy. Proti prohlášením Schmollera a jeho stoupenců trvali na tom, že existuje soubor ekonomických teorémů, které platí pro veškeré lidské jednání bez ohledu na čas a místo, na národnostní a rasové charakteristiky jednajících i na jejich náboženské, filozofické a etické ideologie.

Velikost služby, kterou tito tři rakouští ekonomové prokázali tím, že hájili věc ekonomie proti marné kritice historismu, nelze přecenit. Ze svých epistemologických přesvědčení nevyvozovali žádný optimismus ohledně budoucího vývoje lidstva. Cokoli lze říci ve prospěch správného logického myšlení, nedokazuje, že příští generace lidí předčí své předky v intelektuálním úsilí a výkonech. Dějiny ukazují, že období úžasných duševních výkonů byla znovu a znovu následována obdobími úpadku a zpátečnictví. Nevíme, zda příští generace zplodí lidi, kteří dokáží pokračovat v linii géniů, již učinili minulá staletí tak slavnými. Nevíme nic o biologických podmínkách, jež člověku umožňují učinit krok vpřed v pochodu intelektuálního pokroku. Nemůžeme vyloučit domněnku, že snad existují meze dalšího intelektuálního vzestupu člověka. A už vůbec nevíme, zda v tomto vzestupu neexistuje bod, za nímž se intelektuálním vůdcům již nebude dařit přesvědčovat masy a získávat je k následování svého vedení.

Závěr, který rakouští ekonomové z těchto premis vyvodili, zněl, že ačkoli je povinností průkopnického ducha vykonat vše, co mu jeho schopnosti dovolují, není jeho úkolem dělat propagandu pro své ideje, tím méně používat pochybných metod, aby své myšlenky učinil lidem přijatelnými. Nestarali se o rozšíření svých spisů. Menger nevydal druhé vydání svých proslulých Grundsätze, ačkoli byla kniha již dávno rozebrána, antikvární výtisky se prodávaly za vysoké ceny a nakladatel ho znovu a znovu naléhavě žádal o souhlas.

Hlavní a jedinou starostí rakouských ekonomů bylo přispět k pokroku ekonomie. Nikdy se nesnažili získat podporu kohokoli jinými prostředky než přesvědčivou silou rozvinutou v jejich knihách a článcích. S lhostejností pohlíželi na skutečnost, že univerzity německy mluvících zemí, ba i mnohé rakouské univerzity, byly nepřátelské vůči ekonomii jako takové a ještě více vůči novým ekonomickým naukám subjektivismu.

Když němečtí profesoři připojili přívlastek „rakouský" k teoriím Mengera a jeho dvou nejranějších následovníků a pokračovatelů, mínili to v pejorativním smyslu. Po bitvě u Hradce Králové měla kvalifikace nějaké věci jako rakouské v Berlíně vždy takové zabarvení — v tom „hlavním stanu ducha", jak jej posměšně nazval Herbert Spencer.¹² Avšak zamýšlená pomluva se obrátila proti svým původcům. Velmi brzy se označení „Rakouská škola" proslavilo po celém světě.

Praxe připojování národní nálepky k myšlenkovému proudu je ovšem nutně zavádějící. Jen velmi málo Rakušanů — a ostatně i Nerakušanů — vědělo cokoli o ekonomii, a ještě menší byl počet těch Rakušanů, které by bylo možné nazvat ekonomy, jakkoli štědrý by člověk při udílení tohoto pojmenování byl. Krom toho byli mezi rakouskými ekonomy někteří, kdo nepracovali v liniích, jež se nazývaly „Rakouská škola"; nejznámější mezi nimi byli matematikové Rudolf Auspitz a Richard Lieben a později Alfred Amonn a Josef Schumpeter. Na druhé straně počet zahraničních ekonomů, kteří se věnovali pokračování v díle započatém „Rakušany", neustále rostl. Zpočátku se někdy stávalo, že snahy těchto britských, amerických a jiných nerakouských ekonomů narážely ve vlastních zemích na odpor a že jim jejich kritici ironicky říkali „Rakušané". Po několika letech však byly všechny podstatné ideje Rakouské školy vcelku přijaty jako nedílná součást ekonomické teorie. V době Mengerova úmrtí (1921) se již nerozlišovalo mezi Rakouskou školou a ostatní ekonomií. Pojmenování „Rakouská škola" se stalo názvem dávaným důležité kapitole dějin ekonomického myšlení; nebylo již názvem určité sekty s naukami odlišnými od těch, které zastávali ostatní ekonomové.

Jedna výjimka tu ovšem byla. Výklad příčin a průběhu hospodářského cyklu, který tento autor podal, nejprve ve své Theory of Money and Credit¹³ a nakonec ve svém pojednání Lidské jednání,¹⁴ pod názvem peněžní či oběhově-úvěrová teorie hospodářského cyklu, byl některými autory nazýván rakouskou teorií hospodářského cyklu. Jako všechny takové národní nálepky je i tato pochybná. Oběhově-úvěrová teorie je pokračováním, rozšířením a zobecněním idejí poprvé rozvinutých britskou currency school a některých doplňků k nim, jež učinili pozdější ekonomové, mezi nimi i Švéd Knut Wicksell.

Když už bylo nevyhnutelné odvolat se na národní nálepku „Rakouská škola", lze připojit několik slov o jazykové skupině, k níž rakouští ekonomové náleželi. Menger, Böhm-Bawerk a Wieser byli němečtí Rakušané; jejich jazykem byla němčina a své knihy psali německy. Totéž platí o jejich nejvýznačnějších žácích Johannu von Komorzynski, Hansi Mayerovi, Robertu Meyerovi, Richardu Schifflerovi, Richardu von Strigl a Robertu Zuckerkandlovi. V tomto smyslu je dílo „Rakouské školy" výkonem německé filozofie a vědy. Avšak mezi žáky Mengera, Böhm-Bawerka a Wiesera byli i nenemečtí Rakušané. Dva z nich se vyznamenali význačnými příspěvky, Češi Franz Cuhel a Karel Engliš.

---

Zvláštní stav německých ideových a politických poměrů v posledních čtvrtstoletí devatenáctého století zplodil konflikt mezi dvěma myšlenkovými školami, z něhož vzešel Methodenstreit a pojmenování „Rakouská škola". Avšak protiklad, který se v této rozpravě projevil, není omezen na určité období či zemi. Je trvalý. Při lidské povaze je nevyhnutelný v každé společnosti, kde dělba práce a její důsledek, tržní směna, dosáhly takové intenzity, že obživa každého závisí na chování ostatních lidí. V takové společnosti je každý obsluhován svými bližními a on jim na oplátku slouží. Služby jsou poskytovány dobrovolně: abych přiměl bližního, aby pro mě něco udělal, musím mu nabídnout něco, čemu dává přednost před tím, aby ono něco neudělal. Celý systém je vybudován na této dobrovolnosti vyměňovaných služeb. Neúprosné přírodní podmínky brání člověku, aby se oddával bezstarostnému požitku ze své existence. Avšak jeho začlenění do společenství tržního hospodářství je spontánní, je výsledkem vhledu, že pro něho neexistuje lepší, ba ani žádná jiná metoda přežití.

Smysl a dosah této spontánnosti však chápou pouze ekonomové. Všichni ti, kdo nejsou s ekonomií obeznámeni, tj. nesmírná většina, nevidí žádný důvod, proč by neměli silou donutit jiné lidi, aby dělali to, co tito lidé nejsou ochotni dělat z vlastní vůle. Zda je aparát fyzického donucení, k němuž se v takových snahách sahá, policejní mocí vlády, anebo nezákonnou „hlídkovou" silou, jejíž násilí vláda toleruje, v tom není žádný rozdíl. Na čem záleží, je nahrazení dobrovolného jednání donucením.

V důsledku určité konstelace politických poměrů, kterou by bylo možné označit za nahodilou, bylo odmítnutí filozofie pokojné spolupráce v moderní době nejprve rozpracováno do uceleného učení poddanými pruského státu. Vítězství ve třech Bismarckových válkách opojila německé učence, z nichž většina byla ve službách vlády. Někteří lidé považovali za příznačnou skutečnost, že přejímání myšlenek Schmollerovy školy bylo nejpomalejší v zemích, jejichž armády byly v roce 1866 a 1870 poraženy. Je samozřejmě nesmyslné hledat jakoukoli souvislost mezi vznikem rakouské ekonomické teorie a porážkami, nezdary a frustracemi habsburského režimu. Přesto skutečnost, že se francouzské státní univerzity vyhýbaly historismu a Sozialpolitik déle než univerzity jiných národů, byla jistě, přinejmenším do jisté míry, způsobena pruskou nálepkou připojenou k těmto naukám. Toto zdržení však mělo malý praktický význam. Francie se, stejně jako všechny ostatní země, stala baštou intervencionismu a postavila ekonomii mimo zákon.

Filozofického naplnění myšlenek velebících vládní zásahy, tj. zákroky ozbrojených strážníků, dosáhli Nietzsche a Georges Sorel. Vytvořili většinu hesel, jimiž se řídila krveprolití bolševismu, fašismu a nacismu. Intelektuálové vychvalující rozkoše vraždění, spisovatelé obhajující cenzuru, filozofové posuzující zásluhy myslitelů a autorů nikoli podle hodnoty jejich přínosu, nýbrž podle jejich úspěchů na bojištích,¹⁵ jsou duchovními vůdci našeho věku ustavičného svárů. Jakou podívanou nabízeli ti američtí autoři a profesoři, kteří přičítali vznik politické nezávislosti a ústavy vlastního národa chytrému triku „zájmů" a vrhali toužebné pohledy na sovětský ráj Ruska!

Velikost devatenáctého století spočívala v tom, že se myšlenky klasické ekonomie do jisté míry staly převládající filozofií státu a společnosti. Proměnily tradiční stavovskou společnost v národy svobodných občanů, královský absolutismus v zastupitelskou vládu a především bídu mas za ancien régime v blahobyt mnohých za kapitalistického laissez faire. Dnes reakce v podobě etatismu a socialismu podkopává základy západní civilizace a blahobytu. Snad mají pravdu ti, kdo tvrdí, že je příliš pozdě zabránit konečnému vítězství barbarství a zkázy. Ať je tomu jakkoli, jedno je jisté. Společnost, tj. pokojná spolupráce lidí na základě principu dělby práce, může existovat a fungovat jen tehdy, přijme-li takovou politiku, již ekonomická analýza prohlašuje za způsobilou k dosažení sledovaných cílů. Nejhorším přeludem našeho věku je pověrčivá důvěra vkládaná do všeléků, které — jak ekonomové nevyvratitelně prokázali — odporují svému účelu.

Vlády, politické strany, nátlakové skupiny a byrokraté vzdělávací hierarchie se domnívají, že se mohou vyhnout nevyhnutelným důsledkům nevhodných opatření tím, že nezávislé ekonomy bojkotují a umlčují. Pravda však trvá a působí, i když tu nezbude nikdo, kdo by ji vyslovil.