Hospodářská kalkulace v socialistickém společenství

Mnozí socialisté se nikdy nezabývali národohospodářskými otázkami, nikdy se nepokusili získat jasno o podmínkách, za nichž lidé hospodaří. Jiní se zase velmi důkladně zabývali národním hospodářstvím minulosti i přítomnosti a snažili se sestavit systém hospodářství »občanské« společnosti. Hýřili kritikou ekonomických poměrů »svobodného« hospodářství, pravidelně však opomíjeli uplatnit leptavou ostrost, již zde – ne vždy s úspěchem – projevili, také na ekonomiku zamýšlené socialistické společnosti. V barvitých líčeních utopistů přichází to vlastně ekonomické vždy zkrátka. Hlásají, že v jejich zemi blahobytu budou pečení holubi soudruhům létat do úst, opomíjejí však bohužel ukázat, jakým způsobem se má tento zázrak uskutečnit. Kde začínají být v ekonomických otázkách zřetelnější, rychle ztroskotávají – připomeňme si například Proudhonovy fantazie o směnárenské bance –, takže není těžké odhalit jejich logické přehmaty. Když marxismus svým věřícím slavnostně zakázal zabývat se problémy hospodářství, jež leží za vyvlastněním vyvlastňovatelů, neučinil tím vlastně nic zvláštního, neboť i »utopisté« ve svých líčeních zanedbávali hospodářské stránky a obraceli svou pozornost jedině k vylíčení vnějších stavů a samozřejmě nejpříznivějších následků nového uspořádání věcí.

Lhostejno tedy, zda příchod socialismu poznáváme jako neúprosnou nutnost lidského vývoje, či nikoli, a zda od zespolečenštění výrobních prostředků očekáváme pro lidi nejvyšší štěstí nebo nejhlubší neštěstí, přece bude třeba připustit, že zkoumání o podmínkách hospodářského provozu na socialistickém základě nelze pokládat pouze »za dobré myšlenkové cvičení a za prostředek k podpoře politické jasnosti a stálosti«. V době, kdy se k socialismu stále více a více přibližujeme, ba v jistém smyslu už uprostřed něho stojíme, nabývá zkoumání problémů socialistického hospodářství významu i pro vysvětlení toho, co se kolem nás děje. K porozumění národohospodářským jevům dnešního Německa a jeho východních sousedních zemí už dávno nestačí to, co nám poskytuje analýza směnného hospodářství. Musíme zde už ve značně rozsáhlé míře přibírat prvky socialistického společenství. Pokusy získat jasno o podstatě socialistického hospodářství nevyžadují za takových okolností žádného zvláštního ospravedlnění.

V socialistickém společenství jsou všechny výrobní prostředky vlastnictvím společenství. Jedině společenství s nimi může disponovat a určovat jejich použití ve výrobě. Samozřejmě bude společenství schopno vykonávat své pravomoci jen prostřednictvím zvláštního orgánu, neboť jiným způsobem nemůže jednat. Jak se tento orgán utváří a jak v něm a skrze něj dochází souhrnná vůle k vyjádření, je pro nás podružného významu. Lze pomýšlet například na volbu tohoto orgánu, a má-li se skládat z více než jedné jednotlivé osoby, na většinová usnesení členů sboru.

Vlastník výrobních statků, který vyrobil a stal se tím vlastníkem požitkových statků, má nyní na vybranou buď spotřebovávat sám, nebo dát spotřebovávat jiným. Společenství jako vlastníku požitkových statků, jichž nabylo výrobou, taková volba nepřísluší. Nemůže požívat samo, musí dát požívat lidem. Kdo má požívat a co má každý požívat, to je socialistický problém rozdělování.

Pro socialismus je charakteristické, že rozdělování požitkových statků musí být nezávislé na výrobě a jejích ekonomických podmínkách. Je neslučitelné s podstatou společného vlastnictví výrobních statků opírat byť jen kus rozdělování o ekonomické přiřčení výnosu jednotlivým výrobním faktorům. Bylo by nemyslitelné nechat například předem připadnout dělníkovi plný výnos jeho práce a pak podíly věcných výrobních faktorů „podrobit“ zvláštnímu rozdělování. Neboť je, jak ještě bude třeba ukázat, v podstatě socialistického výrobního způsobu, že v něm podíly jednotlivých výrobních faktorů na výnosu výroby vůbec nelze zjistit, že je nepřístupný jakémukoli početnímu přezkoumání poměru mezi výrobním nákladem a výrobním výnosem.

Který princip se zvolí pro přidělování požitkových statků jednotlivým soudruhům, je pro úvahu o problémech, jež nás zaměstnávají, dosti vedlejší. Ať už chceme jednotlivci vyměřovat podle jeho potřeb, takže ten, kdo má větší potřeby, dostane více než ten, kdo má menší, nebo ať bereme v úvahu hodnost jednotlivce, takže lepší dostane více než horší, nebo ať spatřujeme ideál v co možná rovnoměrném rozdělování, takže každý dostane pokud možno stejné množství, nebo ať chceme vzít za měřítko rozdělování služby prokázané společenství, takže pilnějšímu připadne více než línějšímu, vždy bude věc taková, že každý obdrží od společenství příděl.

Předpokládejme pro jednoduchost, že přidělování se děje podle zásady stejného zacházení se všemi členy společnosti; není pak těžké si domyslet jednotlivé korektury, které příjem odstupňují podle věku, pohlaví, zdravotního stavu, zvláštních pracovních nutností a podobně. Soudruh obdrží řekněme svazek poukázek, jež se v určité době proplácejí za určité množství různých určitých statků. Tak se pak může denně několikrát najíst, trvale nacházet ubytování, tu a tam se oddávat zábavám, čas od času obdržet nový kus oděvu. Zda zásobení potřeb takto zprostředkované vypadne bohatěji či chuději, bude záviset na vydatnosti společenské práce.

Není nutné, aby každý také sám spotřeboval celý svůj podíl. Může něco z něho nechat nepoužité zkazit, darovat nebo, pokud je to slučitelné s povahou statku, uschovat pro pozdější potřebu. Může však také něco směnit. Pijan piva se rád vzdá nealkoholických nápojů, jež mu připadají, může-li dostat více piva; abstinent bude ochoten vzdát se svého dílu na lihovinách, dokáže-li za to nabýt jiných požitků. Milovník umění se bude chtít vzdát návštěvy biografů, aby mohl častěji slýchat dobrou hudbu; nevkusný hlupák bude mít přání odevzdat vstupenky, jež ho opravňují ke vstupu do míst dobrého umění, za požitky, pro něž má více pochopení. Ti všichni budou ochotni směňovat. Předmětem směnného styku však vždy mohou být jen požitkové statky. Výrobní statky jsou v socialistické společnosti výhradně ve vlastnictví celku; jsou nezcizitelným společným vlastnictvím, a tedy res extra commercium.

Směnný styk se může i v úzkém rámci, který mu socialistický společenský řád vykazuje, odehrávat zprostředkovaně. Není nutné, aby probíhal vždy ve formách přímé směny. Tytéž důvody, jež i jinak vedly k vytvoření nepřímé směny, dají jej i v socialistické společnosti v zájmu směňujících jevit jako výhodný. Z toho plyne, že socialistická společnost skýtá rovněž prostor pro použití obecně užívaného směnného prostředku, peněz. Jejich úloha bude v socialistickém hospodářství v zásadě táž jako ve svobodném hospodářství, v obou jsou obecně užívaným zprostředkovatelem směny. Avšak význam této úlohy je ve společenském řádu spočívajícím na společném vlastnictví výrobních prostředků jiný než v řádu spočívajícím na zvláštním vlastnictví výrobních prostředků. Je zde nesrovnatelně menší, protože směna má v této společnosti mnohem menší význam, protože zde vůbec zachycuje jen spotřební statky. Poněvadž žádný výrobní statek není ve směnném styku obracen, stává se nemožným poznat peněžní ceny výrobních statků. Úlohu, kterou peníze ve svobodném hospodářství hrají na poli výrobní kalkulace, nemohou si v socialistickém společenství podržet. Hodnotová kalkulace v penězích se zde stává nemožnou.

Směnné poměry, jež se vytvářejí ve styku mezi soudruhy, nemohou být vedením výroby a rozdělování ponechány bez povšimnutí. Musí tyto směnné poměry vzít za základ, chce-li při přidělování podílů na hlavu učinit různé statky vzájemně zastupitelnými. Vytvořil-li se ve směnném styku poměr 1 doutník rovná se 5 cigaretám, nemohlo by vedení bez dalšího prohlásit, že 1 doutník se rovná 3 cigaretám, aby podle tohoto poměru přidělovalo jednomu jen doutníky, druhému jen cigarety. Nemá-li se tabákový příděl proplácet stejnoměrně pro každého zčásti v doutnících a zčásti v cigaretách; mají-li, buď protože si to tak přejí, nebo protože proplácecí místo v daném okamžiku nemůže jinak, jedni dostat jen doutníky, druzí jen cigarety, pak by se přitom musely vzít v úvahu směnné poměry trhu. Jinak by přitom byli všichni, kdo dostali cigarety, znevýhodněni vůči těm, kdo dostali doutníky. Neboť ten, kdo dostal doutník, může za něj směnit pět cigaret, zatímco doutník je mu počítán jen za tři cigarety.

Změny směnných poměrů ve styku mezi soudruhy budou tedy muset vést hospodářské vedení k odpovídajícím změnám v sazbách pro zastupitelnost různých požitkových statků.

Každá taková změna ukazuje, že se poměr mezi jednotlivými potřebami soudruhů a jejich uspokojením posunul, že jsou nyní jedny statky silněji žádány než druhé. Hospodářské vedení bude patrně pravděpodobně usilovat o to, aby to bralo v úvahu i ve výrobě. Bude se snažit rozšířit výrobu silněji žádaných výrobků, omezit výrobu slaběji žádaných. Jedno však nebude moci učinit: nebude smět ponechat jednotlivému soudruhovi, aby svou tabákovou kartu podle libosti proplácel buď v doutnících, nebo v cigaretách. Kdyby dalo soudruhovi právo volit, zda chce odebírat doutníky nebo cigarety, pak by se mohlo stát, že by bylo žádáno více doutníků nebo více cigaret, než kolik se jich vyrobilo, že by však naopak cigarety nebo doutníky zůstávaly ležet ve výdejnách, protože by je nikdo nepožadoval.

Postavíme-li se na stanovisko pracovní teorie hodnoty, existuje pro tento problém ovšem jednoduché řešení. Soudruh obdrží za odpracovanou pracovní hodinu poukázku, která jej opravňuje k převzetí produktu jedné pracovní hodiny, zmenšeného o srážku na úhradu břemen připadajících na celou společnost, jako je vydržování osob neschopných výdělku, výdaje na kulturu a podobně. Předpokládáme-li, že srážka na krytí nákladů, jež má nést společenství, činí polovinu produktu práce, měl by každý dělník, který pracoval jednu hodinu, právo obdržet produkty, na jejichž výrobu byla vynaložena půlhodina práce. Statky zralé k užívání či spotřebě a užitkové služby může z trhu odebrat každý, kdo je s to uhradit za ně dvojnásobek pracovní doby vynaložené na jejich výrobu, a věnovat je vlastní spotřebě nebo užívání. Pro vyjasnění našich problémů bude lépe, předpokládáme-li, že společenství dělníkovi předem nestrhává žádnou srážku na úhradu nákladů, jež mu připadají, nýbrž že si prostředky, které potřebuje, opatřuje zdaněním příjmů svých pracujících členů. Každé odpracované pracovní hodině by tedy bylo přiznáno právo získat statky, na jejichž výrobu musela být vynaložena jedna hodina práce. Taková úprava rozdělování by však byla neproveditelná, neboť práce nepředstavuje jednotnou a stejnorodou veličinu. Mezi různými pracovními výkony existuje kvalitativní rozdíl, který vzhledem k rozdílnému utváření poptávky a nabídky po jejich výrobcích vede k rozdílnému hodnocení. Nabídku obrazů nelze caeteris paribus rozmnožit, aniž by utrpěla kvalita výrobku. Dělníkovi, který odvedl hodinu nejjednodušší práce, nelze dát právo spotřebovat produkt hodiny kvalifikovanější práce. V socialistickém společenství je vůbec nemožné vytvořit spojení mezi významem pracovního výkonu pro společnost a jeho podílem na výnosu společenského výrobního procesu. Odměňování práce zde může být jen libovolné; nelze je vybudovat na hospodářském přičítání výnosu jako ve svobodném směnném hospodářství spočívajícím na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, neboť, jak uvidíme, přičítání není v socialistickém společenství možné. Ekonomická fakta kladou pevnou mez moci společnosti stanovovat odměnu dělníka podle libovůle: úhrn mezd nebude moci v žádném případě trvale převyšovat společenský důchod. Uvnitř této meze si však může počínat volně. Může bez dalšího stanovit, že všechny práce se pokládají za rovnocenné, že za každou pracovní hodinu bez rozdílu její kvality se poskytuje táž odměna; stejně tak může mezi jednotlivými pracovními hodinami rozlišovat podle kvality odvedené práce. V obou případech by si však musela vyhradit, že o rozdělování produktů práce bude rozhodovat zvlášť. Že by ten, kdo odpracoval jednu pracovní hodinu, měl být také oprávněn spotřebovat produkt jedné pracovní hodiny, by – i kdyby se chtělo odhlédnout od rozdílnosti kvality práce a jejích výrobků a nadto se předpokládalo, že je možné zjistit, kolik práce vězí v každém produktu práce – nikdy nemohla nařídit. Neboť v jednotlivých hospodářských statcích jsou kromě práce obsaženy i věcné náklady. Výrobek, na který bylo použito více suroviny, nelze klást naroveň jinému, na který bylo suroviny spotřebováno méně.

Každý, kdo jako jednající v hospodářském životě volí mezi uspokojením dvou potřeb, z nichž jen jedna může být uspokojena, vynáší hodnotové soudy. Hodnotové soudy se nejprve a bezprostředně týkají jen uspokojení potřeb samého; od něho postupují zpět ke statkům prvního řádu a pak dále ke statkům vyšších řádů. Člověk při zdravých smyslech je zpravidla bez dalšího s to hodnotit statky prvního řádu. V jednoduchých poměrech se mu také bez námahy daří utvořit si úsudek o významu, který pro něj mají statky vyššího řádu. Kde se však stav věcí poněkud zaplete a souvislosti je obtížnější prohlédnout, je třeba jemnějších úvah, aby hodnocení výrobních prostředků bylo provedeno správně – ovšem jen ve smyslu hodnotícího subjektu, nikoli v nějakém objektivním, jakkoli obecně platném smyslu. Izolovaně hospodařícímu zemědělci nemusí připadat zatěžko rozhodnout se mezi rozšířením chovu dobytka a rozšířením lovecké činnosti. Výrobní cesty, jimiž se zde lze ubírat, jsou ještě poměrně krátké a náklad, který vyžadují, i výnos, který slibují, lze snadno přehlédnout. Zcela jinak je tomu však, má-li se volit třeba mezi využitím vodního toku k výrobě elektrické síly a rozšířením těžby uhlí a vybudováním zařízení k lepšímu využití energie obsažené v uhlí. Zde je oklikových výrob velmi mnoho a každá jednotlivá z nich je tak dlouhá, zde jsou podmínky úspěchu podniků, jež mají být zahájeny, tak rozmanité, že se nikterak nelze spokojit s pouhými vágními odhady a je zapotřebí přesných výpočtů, abychom si utvořili úsudek o hospodárnosti zamýšleného postupu.

Počítat lze jen s jednotkami. Jednotka subjektivní užitné hodnoty statků však existovat nemůže. Mezní užitek nepředstavuje jednotku hodnoty, neboť, jak známo, hodnota dvou jednotek z dané zásoby není dvakrát tak velká jako hodnota j e d n é jednotky, nýbrž musí být nutně větší. Hodnotový soud neměří, odstupňovává, škáluje². Ani izolovaný hospodář v hospodářství bez směny proto nemůže, má-li rozhodovat tam, kde se hodnotový soud nejeví bezprostředně evidentním, a musí-li svůj úsudek založit na více či méně přesném výpočtu, operovat se samotnou subjektivní užitnou hodnotou; musí mezi statky konstruovat substituční vztahy, podle nichž pak může počítat. Zpravidla se mu přitom nepodaří převést vše na jednu jednotku; jakmile se mu však vůbec zdaří převést všechny prvky, jež mají být do výpočtu zahrnuty, na takové hospodářské statky, které mohou být zachyceny bezprostředně evidentním hodnotovým soudem, tedy na statky prvního řádu a na strast z práce, vystačí s tím pro svůj výpočet. Že je to možné jen ve velmi jednoduchých poměrech, je nasnadě. Pro spletitější a delší výrobní postupy by to nikterak nestačilo.

Ve směnném hospodářství vystupuje objektivní směnná hodnota statků jako jednotka ekonomické kalkulace. To přináší trojí výhodu. Předně to umožňuje založit kalkulaci na hodnocení všech hospodářů účastnících se směny. Subjektivní užitná hodnota jednotlivce jakožto čistě individuální jev není bezprostředně srovnatelná se subjektivní užitnou hodnotou jiných lidí. Srovnatelnou se stává teprve ve směnné hodnotě, která vzniká ze souhry subjektivního oceňování všech hospodářů účastnících se směnného styku. Dále pak přináší kalkulace podle směnné hodnoty kontrolu účelného použití statků. Kdo chce kalkulovat komplikovaný výrobní proces, ihned zpozoruje, zda pracuje hospodárněji než ostatní, či nikoli; nemůže-li vzhledem ke směnným poměrům panujícím na trhu provádět výrobu rentabilně, je v tom obsažen poukaz na to, že jiní dovedou dotyčné statky vyššího řádu zužitkovat lépe. Konečně pak umožňuje kalkulace podle směnné hodnoty převést hodnoty na jednu jednotku. K tomu může být, ježto statky jsou navzájem substituovatelné podle směnné relace trhu, zvolen kterýkoli statek. V peněžním hospodářství se k tomu volí peníze.

Peněžní kalkulace má své meze. Peníze nejsou měřítkem hodnoty ani měřítkem ceny. Hodnota se přece neměří v penězích. Ani ceny se neměří v penězích, ceny v penězích spočívají. Peníze nejsou jakožto hospodářský statek »hodnotově stabilní«, jak se při jejich používání jako standard of deferred payments naivně předpokládá. Směnný poměr existující mezi statky a penězi je podroben ustavičným, byť zpravidla nikoli příliš prudkým výkyvům, které pocházejí nejen ze strany ostatních hospodářských statků, nýbrž i ze strany peněz. To ovšem hodnotovou kalkulaci ruší ze všeho nejméně, neboť ta vzhledem k nikdy neustávajícím změnám ostatních hospodářských podmínek bere v úvahu jen krátká období, období, v nichž alespoň »dobré« peníze zpravidla podléhají jen menším výkyvům směnných poměrů ze své strany. Nedostatečnost peněžní kalkulace hodnoty nepochází hlavně z toho, že se počítá ve všeobecně užívaném prostředku směny, v penězích, nýbrž z toho, že základem kalkulace je vůbec směnná hodnota, a nikoli subjektivní užitná hodnota. Do kalkulace tak nemohou vejít všechny ty momenty určující hodnotu, které stojí mimo směnný styk. Kdo počítá rentabilitu vybudování vodního díla, nemůže do tohoto výpočtu dosadit krásu vodopádu, která by stavbou musela utrpět, leda by přihlédl třeba k poklesu cestovního ruchu a podobně, k tomu, co má ve směně svou směnnou hodnotu. A přece tu jde o okolnost, která se při otázce, má-li být stavba provedena, či nikoli, bere v úvahu. Tyto momenty bývají označovány jako »mimohospodářské«. Snad je tomu tak. O terminologii se nemá vést spor. Avšak úvahy, které vedou k tomu, aby i ony byly brány v potaz, nelze označovat za iracionální. Krása krajiny nebo budovy, zdraví, štěstí a spokojenost lidí, čest jednotlivců i celých národů jsou, jsou-li lidmi poznány jako významné, i tehdy, když se ve směně nejeví substituovatelnými, a nevcházejí proto do žádného směnného poměru, právě tak motivy racionálního jednání jako momenty hospodářské ve vlastním smyslu. Že je peněžní kalkulace nemůže zachytit, spočívá v její podstatě, nemůže to však snížit význam peněžní kalkulace pro naše hospodářské počínání. Neboť všechny ony ideální statky jsou statky prvního řádu, mohou být bezprostředně zachyceny naším hodnotovým soudem, a nepůsobí proto žádné obtíže brát na ně ohled, i když musejí zůstat mimo peněžní kalkulaci. Že k nim peněžní kalkulace nepřihlíží, neztěžuje jejich zohledňování v životě, spíše je usnadňuje. Víme-li přesně, jak draho nás přijdou krása, zdraví, čest a hrdost, nemůže nám nic bránit, abychom k nim odpovídajícím způsobem přihlíželi. Útlocitné mysli se může zdát trapné muset poměřovat ideální statky s materiálními. Tím však není vinna peněžní kalkulace, to spočívá v podstatě věcí. I tam, kde se hodnotové soudy vynášejí bezprostředně bez hodnotové a peněžní kalkulace, nelze se vyhnout volbě mezi materiálním a ideálním uspokojením. I izolovaný hospodář, i socialistická společnost musí volit mezi »ideálními« a »materiálními« statky. Ušlechtilé povahy nebudou nikdy pociťovat jako trapné, mají-li volit mezi ctí a třeba potravou. Budou vědět, jak mají v takových případech jednat. Třebaže čest nelze jíst, lze se přece kvůli cti jídla zříci. Jen ti, kdo chtějí být zbaveni muk takové volby, protože by se nedokázali odhodlat vzdát se materiálních požitků pro ideální výhody, spatřují už v samotné volbě profanaci pravých hodnot.

Peněžní kalkulace má smysl pouze ve vedení hospodářství. Zde se jí užívá k tomu, aby se nakládání s hospodářskými statky přizpůsobilo pravidlům hospodárnosti. Hospodářské statky do ní přitom vstupují jen v těch množstvích, která se směňují za peníze. Každé rozšíření oblasti použití peněžní kalkulace vede k chybným závěrům. Peněžní kalkulace selhává, snažíme-li se jí v dějinných zkoumáních o vývoji hospodářských poměrů užívat jako měřítka světa statků; selhává, snažíme-li se podle ní odhadovat národní jmění a národní důchod, chceme-li jí počítat hodnotu statků, které stojí mimo směnný styk, jako například tehdy, usilujeme-li v penězích vyčíslit ztráty na lidech způsobené vystěhovalectvím nebo válkami³. To jsou diletantské hříčky, byť je leckdy pěstují i velmi pronikaví národohospodáři.

Avšak v rámci těchto hranic, které v hospodářském životě nikdy nepřekračuje, vykonává peněžní kalkulace vše, co musíme od hospodářské kalkulace požadovat. Dává nám rozcestník skrze drtivou hojnost hospodářských možností. Dovoluje nám rozšířit hodnotový soud, který se v bezprostřední zřejmosti pojí jen ke statkům zralým k požitku a nanejvýš ještě k výrobním statkům nejnižších řádů, na všechny statky vyššího řádu. Činí hodnotu vypočitatelnou, a tím nám teprve dává základ pro veškeré hospodaření se statky vyššího řádu. Kdybychom ji neměli, pak by veškerá výroba dalekosáhlými procesy, pak by veškeré delší kapitalistické okliková výroba byly tápáním ve tmě.

Jsou to dvě podmínky, které hodnotovou kalkulaci v penězích umožňují. Předně musejí být ve směnném styku nejen statky prvního řádu, nýbrž i statky vyššího řádu, pokud jimi mají být zachyceny. Kdyby ve směnném styku nestály, pak by nedošlo k utváření směnných poměrů. Je pravda, že ani úvahy, které musí izolovaný hospodář provádět, chce-li uvnitř svého domu výrobou směnit práci a mouku za chléb, se neliší od těch, které provádí, chce-li na trhu směnit chléb za šaty, a člověk má proto v jistém smyslu pravdu, označuje-li každé hospodářské jednání, tedy i výrobu izolovaného hospodáře, za směnu⁴. Avšak duch j e d i n é h o člověka sám – byť by byl sebegeniálnější – je příliš slabý, aby pojal důležitost každého jednotlivého z nekonečně mnoha statků vyššího řádu. Žádný jednotlivec nedokáže ovládnout nekonečnou hojnost rozličných výrobních možností do té míry, aby byl s to bez pomocné kalkulace klást bezprostředně zřejmé hodnotové soudy. Rozdělení rozhodovací moci nad hospodářskými statky dělbou práce hospodařícího společenského hospodářství mezi mnoho jednotlivců působí jakousi duchovní dělbu práce, bez níž by výrobní kalkulace a hospodaření nebyly možné.

Druhá podmínka spočívá v tom, že je v užívání obecně rozšířené směnné prostředek, peníze, které svou prostřednickou roli hrají i ve směně výrobních statků. Kdyby tomu tak nebylo, pak by nebylo možné převést všechny směnné poměry na jednotného jmenovatele.

Jen za jednoduchých poměrů dokáže hospodářství vystačit bez peněžní kalkulace. V těsnosti uzavřeného domácího hospodářství, kde otec rodiny dokáže přehlédnout celé hospodářské soukolí, lze význam změn výrobního postupu více či méně přesně odhadnout i bez opory, kterou poskytuje duchu. Výrobní proces se zde odehrává za poměrně malého použití kapitálu. Razí málo kapitalistických okliková výroba; co se vyrábí, jsou zpravidla požitkové statky nebo přece jen statky vyššího řádu, které nestojí požitkovým statkům příliš daleko. Dělba práce je ještě v úplných počátcích; jeden a týž pracovník zvládá práci celého výrobního postupu od jeho začátku až po dokončení statku zralého k požitku. To vše je v rozvinuté společenské výrobě jinak. Nelze ve zkušenostech dávno překonané doby jednoduché výroby hledat argument pro možnost vystačit v hospodaření bez peněžní kalkulace.

Neboť v jednoduchých poměrech uzavřeného domácího hospodářství lze přehlédnout celou cestu od počátku výrobního procesu až po jeho dokončení a vždy posoudit, zda ten či onen postup dává více statků zralých k požitku. To už není v nesrovnatelně spletitějších poměrech našeho hospodářství možné. I socialistickému společenství bude bez dalšího jasné, že 1000 hl vína je lepších než 800 hl, a může bez dalšího učinit rozhodnutí, zda mu je 1000 hl vína milejších než 500 hl oleje, či nikoli. Ke zjištění tohoto není zapotřebí žádné kalkulace; zde rozhoduje vůle jednajících hospodářských subjektů. Avšak jakmile je jednou toto rozhodnutí učiněno, pak teprve začíná vlastní úkol racionálního vedení hospodářství: postavit prostředky hospodárným způsobem do služeb účelů. To se může stát jen pomocí hospodářské kalkulace. Lidský duch se v matoucí hojnosti meziproduktů a výrobních možností nedokáže vyznat, chybí-li mu tato opora. Stál by bezradně před všemi otázkami postupu a umístění⁵.

Je iluzí, věří-li někdo, že by bylo možné peněžní kalkulaci v socialistickém hospodářství nahradit naturální kalkulací. Naturální kalkulace dokáže v hospodářství bez směnného styku zachytit vždy jen statky zralé k požitku, naprosto selhává u všech statků vyššího řádu. Jakmile se vzdáme svobodného utváření peněžních cen statků vyššího řádu, učinili jsme racionální výrobu vůbec nemožnou. Každý krok, který nás odvádí od soukromého vlastnictví výrobních prostředků a od užívání peněz, nás odvádí i od racionálního hospodaření.

Toto bylo možné přehlédnout, protože vše, co ze socialismu vidíme již kolem sebe uskutečněno, jsou jen socialistické oázy ve stále ještě do jisté míry svobodném hospodářství s peněžním stykem. V t o m j e d i n é m smyslu lze přitakat jinak neudržitelnému a jen z agitačních důvodů zastávanému tvrzení socialistů, že zestátnění a zobecnění podniků nepředstavuje ještě kus socialismu, totiž v tom, že tyto provozy jsou ve svém vedení obklopujícím je hospodářským organismem svobodného styku podpírány natolik, že se u nich vůbec nemohla projevit podstatná zvláštnost socialistického hospodářství. Ve státních a obecních provozech se provádějí technická zlepšení, protože lze pozorovat jejich účinek v stejnorodých soukromých podnicích doma i v zahraničí a protože soukromý průmysl, který prostředky těchto zlepšení vyrábí, dává podnět k jejich zavedení. V těchto provozech lze zjišťovat výhody přestaveb, protože jsou kolem dokola obklopeny společností spočívající na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na peněžním styku, takže dokáží počítat a vést účetnictví, což by socialistické provozy v čistě socialistickém prostředí nedokázaly.

Bez hospodářské kalkulace není hospodaření. V socialistickém společenství nemůže, jelikož je provedení hospodářské kalkulace nemožné, vůbec existovat hospodaření v našem smyslu. V malém a ve vedlejších jednotlivostech se snad bude i nadále jednat racionálně. Avšak obecně by již nebylo možné mluvit o racionální výrobě. Nebylo by žádného prostředku k poznání toho, co je racionální, a tak by výrobu nebylo možné vědomě zaměřit na hospodárnost. Co to znamená, zcela odhlédnuto i od následků pro zásobování lidí statky, je jasné. Racionalita jednání je vytlačena z oblasti, na níž leží její vlastní doména. Bude pak vůbec ještě moci existovat racionalita jednání, ba vůbec ještě racionalita a logika v myšlení? Dějinně vyrostl lidský racionalismus z hospodaření. Dokáže se vůbec ještě udržet, až bude odtud vytlačen?

Po nějakou dobu snad přece jen bude vzpomínka na zkušenosti nashromážděné v průběhu tisíciletí svobodného hospodaření s to zadržet úplný úpadek hospodářského umění. Staré způsoby postupu budou zachovávány, ne proto, že jsou racionální, nýbrž proto, že se jeví posvěceny tradicí. Mezitím se mezitím stanou neracionálními, protože už neodpovídají novým poměrům. Všeobecným zpětným vývojem hospodářského myšlení doznají změn, které je učiní nehospodárnými. Zásobování již nebude probíhat anarchicky, to je pravda. Nade všemi jednáními sloužícími uspokojení potřeb bude vládnout příkaz nejvyššího místa. Avšak na místo hospodaření anarchického způsobu výroby nastoupí nesmyslné počínání nerozumného aparátu. Kola se budou točit, avšak poběží naprázdno.

Představme si situaci socialistického společenství. Jsou tu stovky a tisíce dílen, v nichž se pracuje. Nejméně z nich vyrábějí zboží hotové k použití; ve většině se vyrábějí výrobní prostředky a polotovary. Všechny tyto provozy stojí mezi sebou ve spojení. Postupně jimi prochází každý hospodářský statek, dokud nedozraje k požitku. V neúnavném soukolí tohoto procesu však vedení hospodářství schází jakákoli možnost se vyznat. Nemůže zjistit, zda obrobek na cestě, kterou má projít, není zbytečně zdržován, zda nejsou na jeho dokončení mrhány práce a materiál. Jakou možnost by mělo dozvědět se, zda je ten či onen způsob výroby výhodnější? Může v nejlepším případě srovnávat jakost a množství k požitku zralého konečného výsledku výroby, avšak jen ve zcela vzácných případech bude s to srovnávat náklad vynaložený při výrobě. Ví přesně, k jakým cílům má jeho vedení hospodářství směřovat, nebo se domnívá, že to ví, a má podle toho jednat, tj. má dosáhnout sledovaných cílů s nejmenším nákladem. Aby nalezlo nejlevnější cestu, musí počítat. Tato kalkulace může být samozřejmě jen kalkulací hodnotovou; je bez dalšího jasné a nepotřebuje to bližšího zdůvodnění, že nemůže být technická, nemůže být vybudována na objektivní užitné hodnotě (užitnosti) statků a služeb.

V hospodářském řádu spočívajícím na soukromém vlastnictví výrobních prostředků je hodnotová kalkulace vedena všemi samostatnými články společnosti. Každý se na jejím vzniku podílí dvojím způsobem, jednou jako spotřebitel, podruhé jako výrobce. Jako spotřebitel stanoví pořadí statků zralých k užití a spotřebě; jako výrobce vtahuje statky vyššího řádu do toho použití, v němž slibují vynést nejvyšší výnos. Tím se i všem statkům vyššího řádu dostává pořadí, které jim přísluší podle okamžitého stavu společenských výrobních poměrů a společenských potřeb. Souhrou obou hodnotících procesů je postaráno o to, aby hospodářská zásada všude, ve spotřebě stejně jako ve výrobě, dospěla k vládě. Utváří se ona přesně odstupňovaná soustava cen, která každému v každém okamžiku dovoluje uvést svou vlastní potřebu v soulad s kalkulem hospodárnosti.

To vše nutně schází v socialistickém společenství. Vedení hospodářství snad přesně ví, jaké statky nejnaléhavěji potřebuje. Avšak tím nalezlo teprve jeden díl toho, co je pro hospodářskou kalkulaci nezbytné. Druhého dílu, ocenění výrobních prostředků, se musí postrádat. Hodnotu, která přísluší souhrnu výrobních prostředků, dokáže zjistit; ta se samozřejmě rovná hodnotě, která přísluší souhrnu potřeb jím uspokojených. Dokáže rovněž vypočítat, jak velká je hodnota jednotlivého výrobního prostředku, počítá-li význam výpadku v uspokojení potřeb, který vzniká jeho odpadnutím. Avšak nedokáže ji převést na jednotný cenový výraz, jak to dokáže svobodné hospodářství, v němž lze všechny ceny převést na společný výraz v penězích.

V socialistickém hospodářství, které sice nemusí nutně peníze zcela odstranit, avšak činí nemožným vyjádření cen výrobních prostředků (včetně práce) v penězích, nemohou peníze v hospodářské kalkulaci hrát žádnou roli⁶.

Pomysleme na stavbu nové železniční trati. Má se vůbec stavět, a pokud ano, která z několika myslitelných tras se má vybudovat? Ve volném tržním a peněžním hospodářství lze provést výpočet v penězích. Nová trať zlevní určité zásilky zboží a nyní lze vypočítat, zda je toto zlevnění tak velké, že převyšuje výdaje, které si stavba a provoz nové linky vyžádají. To lze vypočítat jedině v penězích. Pouhým postavením různorodých naturálních výdajů a naturálních úspor proti sobě zde cíle nedosáhneme. Nemáme-li žádnou možnost převést hodiny práce různě kvalifikované, železo, uhlí, stavební materiál všeho druhu, stroje a další věci, jichž si stavba a provoz železnic vyžadují, na společný výraz, pak výpočet provést nelze. Hospodárné trasování je možné jen tehdy, dokážeme-li všechna připadající v úvahu statky převést na peníze. Jistě, peněžní výpočet má své nedokonalosti a své vážné nedostatky, avšak nemáme prostě nic lepšího, co bychom postavili na jeho místo; pro praktické účely života peněžní výpočet zdravého peněžnictví přece jen postačuje. Vzdáme-li se ho, pak se každá hospodářská kalkulace stane prostě nemožnou.

Socialistické společenství si ovšem bude vědět rady. Pronese mocenské slovo a rozhodne se pro plánovanou stavbu, nebo proti ní. Avšak toto rozhodnutí padne v nejlepším případě na základě vágních odhadů; nikdy nebude vybudováno na základě přesné hodnotové kalkulace.

Statické hospodářství se dokáže obejít bez hospodářské kalkulace. Zde se přece v hospodářské oblasti stále znovu opakuje pouze totéž, a předpokládáme-li, že první zařízení statického socialistického hospodářství proběhne na základě posledních výsledků volného hospodářství, pak bychom si snad mohli představit hospodářsky racionálně řízenou socialistickou výrobu. To je však možné právě jen v myšlenkách. Zcela odhlédneme-li od toho, že statické hospodářství nemůže v životě nikdy existovat, neboť data se neustále mění, takže statika hospodaření je pouze – byť pro naše myšlení a pro vypracování našeho poznání hospodářské oblasti nutný – myšlenkový předpoklad, jemuž v životě neodpovídá žádný stav, musíme přece předpokládat, že přechod k socialismu již v důsledku vyrovnání příjmových rozdílů a jím podmíněných posunů ve spotřebě, a tedy i ve výrobě, změní všechna data takovým způsobem, že navázání na poslední stav volného hospodářství je nemožné. Pak však máme před sebou socialistický hospodářský řád, který se plaví oceánem možných a myslitelných hospodářských kombinací bez kompasu hospodářské kalkulace.

Každá hospodářská změna se tak v socialistickém společenství stává podnikem, jehož úspěch nelze ani předem odhadnout, ani později zpětně zjistit. Vše zde tápe v temnotě. Socialismus je zrušením racionality hospodářství.

V každém větším podniku jsou jednotlivé provozy nebo provozní oddělení v účetnictví do jisté míry samostatné. Vzájemně si účtují materiál a práci a je kdykoli možné sestavit pro každou jednotlivou skupinu zvláštní bilanci a početně zachytit hospodářské výsledky její činnosti. Tímto způsobem lze zjistit, s jakým úspěchem každé jednotlivé oddělení pracovalo, a podle toho učinit rozhodnutí o přebudování, omezení, zrušení nebo rozšíření stávajících skupin a o zřízení nových. Jisté chyby jsou ovšem při takových výpočtech nevyhnutelné. Pramení zčásti z obtíží, jež vyvstávají při rozvržení režijních nákladů. Jiné chyby zase vznikají z nutnosti počítat v lecčems s daty, která nelze přesně zjistit, např. když se při zjišťování rentability nějakého postupu vypočítává amortizace použitých strojů za předpokladu určité doby jejich upotřebitelnosti. Avšak všechny tyto chyby lze udržet v jistých úzkých mezích, takže neruší celkový výsledek výpočtu. To, co zůstává nejistého, jde na vrub nejistoty budoucích poměrů, jež je v dynamickém stavu národního hospodářství nutně dána.

Zdálo by se nyní nasnadě pokusit se analogickým způsobem i v socialistickém společenství o samostatné účtování jednotlivých výrobních skupin. To je však naprosto nemožné. Neboť ono samostatné účtování jednotlivých odvětví jednoho a téhož podniku spočívá výlučně na tom, že se právě v tržním styku pro všechny druhy použitých statků a prací tvoří tržní ceny, jež lze vzít za základ výpočtu. Kde chybí volný tržní styk, není žádná tvorba cen; bez tvorby cen není žádná hospodářská kalkulace.

Bylo by možné snad pomýšlet na to, připustit mezi jednotlivými provozními skupinami směnu, aby se touto cestou dospělo k tvorbě směnných poměrů (cen) a vytvořil se tak základ pro hospodářskou kalkulaci i v socialistickém společenství. V rámci jednotného hospodářství, jež nezná žádné zvláštní vlastnictví výrobních prostředků, se jednotlivé pracovní skupiny ustaví jako samostatně disponující subjekty, jež se sice mají chovat podle pokynů nejvyššího hospodářského vedení, avšak vzájemně si věcné statky a pracovní výkony převádějí jen za úhradu, jež by se měla poskytovat ve všeobecném směnném prostředku. Asi tak si zřejmě představují zařízení socialistického provozu výroby, hovoří-li se dnes o úplném zespolečenštění a podobně. Avšak opět se přitom kolem rozhodujícího bodu nedostaneme. Směnné poměry výrobních statků se mohou tvořit jen na půdě zvláštního vlastnictví výrobních prostředků. Dodává-li »uhelné společenství« »železnému společenství« uhlí, nemůže se utvořit žádná cena, leda by obě společenství byla vlastníky výrobních prostředků svých provozů. To by však nebylo zespolečenštění, nýbrž dělnický kapitalismus a syndikalismus.

Pro socialistického teoretika stojícího na půdě pracovní teorie hodnoty je ovšem věc dosti prostá. »Jakmile se společnost zmocní výrobních prostředků a použije jich v bezprostředním zespolečenštění k výrobě, stává se práce každého jednotlivce, jakkoli rozdílný je její specificky užitečný charakter, předem a přímo prací společenskou. Množství společenské práce vězící v nějakém výrobku pak není třeba teprve oklikou zjišťovat; každodenní zkušenost přímo ukazuje, kolik jí je průměrně zapotřebí. Společnost může jednoduše vypočítat, kolik pracovních hodin vězí v parním stroji, v hektolitru pšenice z poslední sklizně, ve sto čtverečních metrech sukna určité jakosti. ... Ovšem i pak bude muset společnost vědět, kolik práce každý spotřební předmět ke svému zhotovení vyžaduje. Bude muset zařídit výrobní plán podle výrobních prostředků, k nimž zvláště patří i pracovní síly. Užitné účinky různých spotřebních předmětů, navzájem proti sobě odvážené a vůči množstvím práce potřebným k jejich zhotovení, nakonec určí plán. Lidé vše velmi jednoduše vyřídí bez vstupu mnohaslavné ‚hodnoty‘«⁷.

Není zde naším úkolem znovu předkládat kritické námitky proti pracovní teorii hodnoty. Mohou nás v této souvislosti zajímat jen potud, pokud jsou významné pro posouzení použitelnosti práce pro hodnotový výpočet socialistického společenství.

Pracovní výpočet podle prvního zdání přihlíží i k přírodním, mimo člověka ležícím podmínkám výroby. V pojmu společensky nutné průměrné pracovní doby je již zákon klesajícího výnosu zohledněn potud, pokud se uplatňuje kvůli rozdílnosti přírodních podmínek výroby. Stoupne-li poptávka po nějakém zboží, a musí-li se proto k využití přibrat horší přírodní podmínky výroby, pak stoupá i společenská pracovní doba průměrně potřebná k výrobě jedné jednotky. Podaří-li se vypátrat příznivější přírodní podmínky výroby, pak klesá společensky potřebné množství práce⁸. Toto zohlednění přírodních podmínek výroby však sahá přesně jen tak daleko, pokud se projevuje ve změnách společensky nutného množství práce. Nad to pracovní výpočet selhává. Spotřebu věcných výrobních činitelů ponechává zcela stranou. Společensky nutná pracovní doba potřebná k výrobě obou druhů zboží P a Q nechť činí po 10 hodinách. K výrobě jak jedné jednotky P, tak i jedné jednotky Q nechť se má kromě práce použít také materiálu a, jehož jedna jednotka se vyrobí za jednu hodinu společensky nutné práce, a sice je k výrobě P zapotřebí dvou jednotek a a nadto 9 pracovních hodin, k výrobě Q jedné jednotky a a nadto 9 pracovních hodin. V pracovním výpočtu se P a Q jeví jako ekvivalenty, v hodnotovém výpočtu by se muselo P ocenit výše než Q. Onen je nesprávný, jen tento odpovídá podstatě a účelu výpočtu. Je pravda, že toto navíc, o něž hodnotový výpočet staví P výše než Q, tento materiální substrát »je tu od přírody bez přičinění člověka«⁹. Avšak je-li tu jen v takovém množství, že se stává předmětem hospodaření, musí i ono v nějaké formě vejít do hodnotového výpočtu.

Druhým nedostatkem pracovního výpočtu je nezohlednění různé jakosti práce. Pro Marxe je veškerá lidská práce ekonomicky téhož druhu, protože je vždy »produktivní vynakládání lidského mozku, svalu, nervu, ruky atd.«. »Složitá práce platí jen jako umocněná, či spíše znásobená jednoduchá práce, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství práce jednoduché. Že tato redukce probíhá ustavičně, ukazuje zkušenost. Zboží může být produktem práce sebesložitější, jeho hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce, a představuje tudíž sama jen určité množství jednoduché práce«¹⁰. Böhm-Bawerk nemá nepravdu, nazývá-li tuto argumentaci »teoretickým kouskem ohromující naivity«¹¹. Pro posouzení Marxova tvrzení lze klidně ponechat nerozhodnuto, zda je možné nalézt jednotnou fyziologickou míru veškeré lidské práce – fyzické i takzvané duševní. Neboť je jisté, že mezi lidmi samými existují rozdíly schopností a zručností, jež s sebou nesou, že pracovní produkty a pracovní výkony mají různou jakost. To, co musí rozhodnout otázku, zda je pracovní výpočet použitelný jako hospodářská kalkulace, je, zda je možné převést různorodou práci na jednotného jmenovatele bez mezičlánku ocenění jejích produktů hospodařícími subjekty. Důkaz, který se Marx pro to snaží podat, se nezdařil. Zkušenost sice ukazuje, že zboží se bez ohledu na to, zda jsou produkty jednoduché či složité práce, klade do směnných poměrů. To by však bylo důkazem toho, že určitá množství jednoduché práce se bezprostředně kladou naroveň určitým množstvím složité práce, jen tehdy, kdyby bylo dáno najisto, že práce je zdrojem směnné hodnoty. To však nejenže není dáno najisto, nýbrž je právě tím, co chce Marx oněmi výklady teprve dokázat.

Že se ve směnném styku ve mzdové sazbě utvořil substituční poměr mezi jednoduchou a složitou prací – na což Marx na onom místě nenaráží – není rovněž žádným důkazem této stejnorodosti. Toto kladení naroveň je přece výsledkem tržního styku, nikoli jeho předpokladem. Pracovní výpočet by musel pro substituci složité práce prací jednoduchou stanovit svévolný poměr, což vylučuje jeho použitelnost pro vedení hospodářství.

Dlouho se mělo za to, že pracovní teorie hodnoty je pro socialismus nezbytná, aby bylo možné eticky zdůvodnit požadavek na zespolečenštění výrobních prostředků. Dnes víme, že je to omyl. I když většina jejích socialistických stoupenců ji takto používala, a i když ani sám Marx, ačkoli zásadně zaujímal jiné stanovisko, se nedokázal tohoto pochybení zcela uvarovat, je přece jasné, že na jedné straně politický požadavek na zavedení socialistického výrobního způsobu nepotřebuje oporu v pracovní teorii hodnoty ani ji od této nauky získat nemůže, a že na druhé straně mohou být i ti, kdo zastávají jiný názor na podstatu a původ hospodářské hodnoty, smýšlením socialisty. Avšak v jiném smyslu, než se obvykle míní, je pracovní teorie hodnoty vnitřní nutností pro ty, kdo socialistický výrobní způsob obhajují. Socialistická výroba ve velkém by se mohla jevit jako racionálně proveditelná pouze tehdy, kdyby existovala objektivně poznatelná veličina hodnoty, která by umožňovala hospodářskou kalkulaci i v hospodářství bez směny a peněz. Jako taková by však myslitelně mohla přicházet v úvahu jedině práce.

V těsné souvislosti s problémem hospodářské kalkulace stojí problém odpovědnosti a iniciativy v pospolitě hospodařícím podniku. Že »vyřazení svobodné iniciativy a individuální ochoty nést odpovědnost, na nichž spočívají úspěchy soukromého vedení obchodů«, představuje nejhorší nebezpečí pro pospolitě hospodařící organizace, se nyní obecně připouští¹².

Většina socialistů přechází tento problém mlčením. Jiní zase věří, že jej mohou vyřídit poukazem na ředitele akciových společností. Ti přece také nejsou vlastníky výrobních prostředků, a přesto podniky pod jejich vedením vzkvétají. Když na místo akcionářů vstoupí do vlastnictví výrobních prostředků společnost, nic se nezmění. Ředitelé by pro společnost nepracovali hůře než na účet akcionářů.

Musíme rozlišovat dvě skupiny akciových společností a podobných podniků. U jedněch – jsou to většinou jen menší společnosti – je v právní formě akciové společnosti spojeno k společné podnikatelské činnosti několik málo osob – často jsou to dědicové zakladatele podniku, často také dřívější konkurenti, kteří se nyní sloučili. Vlastní vedení a řízení obchodů spočívá zde v rukou akcionářů samých nebo přinejmenším části akcionářů, kteří vedou obchody ve vlastním zájmu a v zájmu akcionářů, kteří jsou jim příbuzensky blízcí – žen, nezletilých atd. Sami uplatňují rozhodující vliv na chod obchodů jakožto členové představenstva či dozorčí rady, jakožto ředitelé, někdy i v právně skromném postavení. Na tom nic nemění ani okolnost, že se občas část akciového kapitálu nachází v rukou finančního konsorcia nebo banky. Zde se akciová společnost ve skutečnosti liší od veřejné obchodní společnosti pouze právní formou.

U velkých akciových společností je věc jiná. Zde se na vlastním vedení podniku podílí jen část akcionářů – velkoakcionáři. Ti mají zpravidla stejný zájem na prospívání podniku jako každý vlastník. Může se však stát, že mají jiné zájmy než velké množství malých akcionářů, kteří jsou z vedení vyloučeni, i když vlastní většinu akciového kapitálu. Pak může dojít k těžkým kolizím, jsou-li například obchody podniku vedeny v zájmu vedoucích způsobem, který akcionáře poškozuje. Ať je tomu však jakkoli, je jasné, že skuteční držitelé moci ve společnostech vedou obchody ve svém vlastním zájmu, ať už se to se zájmem akcionářů shoduje, nebo ne. Pro solidního správce akciové společnosti, který nechce dosáhnout jen přechodného zisku, bude v dlouhodobém výhledu obecně výhodné zastupovat vždy jen zájem akcionářů a zdržet se manipulací, které je mohou poškodit. To platí v první řadě o bankách a finančních skupinách, které nechtějí dát v sázku emisní úvěr, jemuž se u veřejnosti těší. Nejsou tedy rozhodující jen etické pohnutky, když akciové společnosti vzkvétají.

To vše se mění, je-li podnik zestátněn. S vyřazením hmotných zájmů soukromníků mizí hybná síla, a jestliže státní a obecní podniky hospodářsky vůbec prospívají, vděčí za to převzetí zařízení ze soukromých podniků nebo okolnosti, že je podnikatelé, u nichž nakupují výrobní prostředky a suroviny, znovu a znovu nutí k reformám a novotám.

Že z pospolitě hospodařících podniků nevychází žádný popud k reformám a zlepšením výroby, že se nedokáží přizpůsobit měnícím se poměrům potřeby, že zkrátka představují mrtvý článek v organismu národního hospodářství, je nyní, kdy jsme s to ohlédnout se za desetiletími státně- a komunálně-socialistických pokusů, obecně uznáno. Všechny pokusy vdechnout jim život zůstaly dosud marné. Mělo se za to, že toho lze dosáhnout reformami odměňování. Chtělo se vedoucí těchto podniků zainteresovat na výnosu a myslelo se, že se tak postaví na roveň vedoucím velkých akciových společností. To je velký omyl. Vedoucí velkých akciových společností jsou se zájmy podniků, které spravují, spjati zcela jiným způsobem, než tomu kdy může být u veřejných podniků. Buď již jsou vlastníky nikoli nepatrné části akciového kapitálu, nebo doufají, že se jimi v průběhu času stanou. Dále jsou s to dosáhnout zisku burzovní hrou s hodnotami svého podniku. Mají vyhlídku odkázat své místo dědictvím nebo alespoň zajistit svým dědicům část vlastního vlivu. Není to onen pohodlný generální ředitel, svým způsobem myšlení a cítění poněkud podobný veřejnému úředníkovi, kdo je typem, jemuž podniky provozované v akciové formě vděčí za své úspěchy, nýbrž vedoucí zainteresovaný držbou akcií a promotér a faiseur, právě tedy ti, jejichž vyřazení je cílem všech zestátňovacích akcí.

Není to vůbec důsledně promyšleno v socialistickém smyslu, sahá-li se k takovým únikovým prostředkům, aby se zajistilo prospívání hospodářského řádu na socialistickém základě. Veškerý socialismus – i socialismus Karla Marxe a jeho ortodoxních stoupenců – vychází z pojetí, že v socialistickém společenství vůbec nebude moci vzniknout rozpor mezi zájmy jednotlivců a zájmy celku. Každý se prý již ve vlastním zájmu bude snažit vykonat své nejlepší, neboť se také podílí na výnosu celé hospodářské činnosti. Nasnadě jsoucí námitka, že pro jednotlivce padá jen velmi málo na váhu, zda je sám pilný a horlivý, že je pro něho důležitější, aby jimi byli všichni ostatní, je jimi buď vůbec nebrána v úvahu, nebo nedostatečným způsobem. Věří, že mohou vybudovat socialistické společenství na samotném kategorickém imperativu. Jak snadno si to při tom obvykle dělají, ukazuje patrně nejlépe Kautsky, který klade tvrzení: »Je-li socialismus společenskou nutností, pak by, kdyby se dostal do konfliktu s lidskou přirozeností, byla to ona, kdo by tahal za kratší konec, a nikoli socialismus«¹³. To je nejčistší utopismus.

Avšak položme i případ, že by se tato utopická očekávání socialistů skutečně mohla naplnit, že by se v socialistickém společenství každý jednotlivec snažil být činný s nemenší horlivostí než dnes tam, kde stojí pod tlakem svobodné soutěže, pak teprve zbývá vyřešit problém, podle čeho se vlastně v socialistickém společenství, které nebude znát žádnou hospodářskou kalkulaci, bude měřit úspěch hospodářské činnosti. Nedokáže-li si někdo ujasnit hospodárnost, nemůže jednat hospodárně.

Oblíbené heslo míní, že by se v pospolitě hospodařících podnicích mělo myslet méně byrokraticky a více kupecky, pak by pracovaly právě tak hospodárně jako soukromé podniky. Vedoucí místa by se měla obsadit kupci, pak prý výnos hned poroste. Avšak ono »kupecké« není naprosto nic vnějšího, co lze podle libosti přenášet. Kupecká kvalita není vlastnost osoby, která spočívá na vrozeném nadání nebo se nabývá studiem na obchodní škole, spoluprací v obchodním domě či tím, že člověk byl sám nějakou dobu podnikatelem. Kupecké myšlení a počínání podnikatele pramení z jeho postavení v hospodářském procesu a s ním se ztrácí. Ustanoví-li se úspěšný podnikatel vedoucím pospolitě hospodařícího podniku, pak si snad přinese jisté zkušenosti ze svého dřívějšího postavení a po nějakou dobu je ještě dokáže rutinně zhodnotit. Avšak svým vstupem do pospolitě hospodařící činnosti přestává být kupcem a stává se byrokratem jako každý jiný zaměstnanec veřejné služby. Nikoli znalost účetnictví, organizace provozu a kupeckého slohu dopisů, nikoli absolvování obchodní vysoké školy činí kupce, nýbrž jeho charakteristické postavení ve výrobním procesu, které dává splynout zájmu podniku s jeho vlastními zájmy. Není proto řešením problému, navrhuje-li Otto Bauer ve svém nedávno uveřejněném spise, aby vedoucí národní ústřední banky, jíž má být svěřeno vedení v hospodářském procesu, byli jmenováni kolegiem, jehož členy by museli být i zástupci učitelského sboru obchodních vysokých škol¹⁴. Takto povolaní ředitelé mohou být nejmoudřejší a nejlepší, rovni Platónovým filosofům, kupci ve svých postaveních vedoucích socialistického společenství být nikdy nemohou, i kdyby jimi dříve byli.

Obecná je stížnost, že vedením pospolitě hospodařících podniků chybí iniciativa. Věří se, že by to bylo možné odstranit změnami v organizaci. I to je těžký omyl. V pospolitě hospodařícím podniku nelze vedení vložit zcela do rukou jednoho muže, protože je nutno se obávat, že se dopustí chyb, které způsobí společenství těžkou škodu. Učiní-li se však rozhodující usnesení závislými na hlasování v kolegiích nebo na souhlasu nadřízených míst, pak jsou právě tím kladeny meze iniciativě jednotlivců. Kolegia jsou jen zřídka nakloněna zavádět smělé novoty. Nedostatek svobodné iniciativy ve veřejném podniku nespočívá na vadách organizace; je založen v podstatě tohoto podniku. Nelze úředníkovi, byť stál sebevýše, svěřit svobodné nakládání s výrobními prostředky, a to tím méně, čím silněji je hmotně zainteresován na dobrém výsledku své činnosti. Neboť za ztráty lze nemajetného vedoucího prakticky vždy pohnat k odpovědnosti jen mravním způsobem. Hmotné šanci na zisk by tak stály vstříc pouze mravní šance na ztrátu. Vlastník naproti tomu nese odpovědnost sám, neboť škodu, která vznikne nezdařenými podniky, sám v první řadě pocítí. Právě v tom totiž spočívá charakteristický rozdíl mezi liberálním a socialistickým výrobním způsobem.

Od chvíle, kdy nejnovější události v Rusku, Maďarsku, Německu a Rakousku dopomohly socialistickým stranám k moci, a tím přiblížily provedení socialistického zespolečenšťovacího programu do bezprostřední blízkosti, začali se i marxističtí spisovatelé blíže zabývat problémy uspořádání socialistického společenství. Avšak i nyní se jádrovým otázkám stále ještě opatrně vyhýbají a ponechávají opovrhovaným »utopistům«, aby se jimi zaobírali. Sami dávají přednost tomu omezit se na to, co je třeba učinit nejprve; přinášejí vždy jen programy o cestě k socialismu, nikoli o socialismu samém. Jen jedno můžeme ze všech těchto spisů vyčíst, totiž že si velký problém hospodářské kalkulace v socialistickém státě nijak neuvědomili.

Otto Bauerovi se jako poslední a rozhodující krok k uskutečnění socialistického programu zespolečenštění jeví zespolečenštění bank. Jsou-li všechny banky zespolečenštěny a sloučeny v jedinou centrální banku, stane se jejich správní rada »nejvyšším hospodářským úřadem, nejvyšším řídícím orgánem celého národního hospodářství. Teprve zespolečenštěním bank získává společnost moc řídit svou práci plánovitě, plánovitě ji rozdělovat mezi jednotlivá výrobní odvětví, plánovitě ji přizpůsobovat potřebám lidu«¹⁵. O peněžním řádu, který má v socialistickém společenství vládnout po provedení zespolečenštění bank, není u Bauera ani zmínky. Stejně jako jiní marxisté se snaží ukázat, jak prostě a samozřejmě se budoucí socialistické společenské uspořádání rozvíjí z poměrů vyspělého kapitalismu. »Stačí přenést na zástupce celého lidu moc, kterou dnes vykonávají akcionáři bank prostřednictvím jimi volených správních rad«¹⁶, aby byly banky socializovány a tím byl položen závěrečný kámen do budovy socialismu. Bauer přitom své čtenáře nechává zcela v nejistotě o tom, že podstata bank se zespolečenštěním a sloučením v jedinou centrální banku úplně mění. Jakmile jednou všechny banky splynou v jedinou banku, je jejich podstata zcela přetvořena; jsou pak s to vydávat oběživo bez jakéhokoli omezení. Tím se peněžní řád, jaký dnes máme, sám od sebe odstraňuje¹⁷. Je-li však kromě toho jediná centrální banka zespolečenštěna v společenství i jinak již zcela socialistickém, pak je odstraněn tržní styk a zrušena veškerá směna. Banka pak přestává být bankou, její specifické funkce zanikají, protože pro ni v takové společnosti vůbec není místa. Může se stát, že název banka bude zachován, že nejvyšší hospodářské vedení socialistického společenství bude nazýváno ředitelstvím banky a že bude mít sídlo v budově, kterou dříve zaujímala banka. Banka to však již není, neplní žádnou z oněch funkcí, které banky plní v hospodářském řádu spočívajícím na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na užívání všeobecného směnného prostředku, peněz. Neposkytuje již úvěry, protože v socialistickém společenství pochopitelně žádné úvěry být nemohou. Bauer sám neříká, co je to banka, ale ve svém spise uvozuje kapitol o zespolečenštění bank větami: »Všechny disponibilní kapitály ... se sbíhají u bank«¹⁸. Nemusel si snad jako marxista položit otázku, čím vlastně bude činnost bank po zrušení kapitálového vztahu?

Podobné nejasnosti se dopouštějí i všichni ostatní spisovatelé, kteří se zabývají problémy zřízení socialistického společenství. Nevidí, že vyřazením směny a tvorby tržních cen jsou odstraněny základy hospodářské kalkulace a že by na jejich místo bylo nutno postavit něco jiného, nemá-li být zrušeno veškeré hospodaření a nastat naprostý chaos. Věří, že socialistické instituce by se mohly bez dalšího vyvinout z institucí soukromokapitalistického hospodářství. To neplatí v žádném případě. Vyloženě groteskní však je, hovoří-li se o bankách, o vedení banky a podobně v socialistickém společenství.

Odkaz na poměry, které se vytvořily ve Velkorusku a v Uhrách za vlády sovětů, neříká vůbec nic. Co tam vidíme, není nic jiného než obraz ničení existujícího řádu společenské výroby, na jehož místo nastupuje uzavřené selské domácí hospodářství. Všechna výrobní odvětví spočívající na společenské dělbě práce se nacházejí v plném rozkladu. Co se odehrává za vlády Lenina a Trockého, není nic než destrukce a ničení. Zda socialismus musí nutně mít tyto následky, jak se domnívají liberálové, nebo zda je to jen důsledek okolnosti, že je sovětská republika napadána ze zahraničí, jak tvrdí socialisté, je otázka, která nás zde nezajímá. Třeba jen konstatovat, že socialistické společenství vlády rad se problému hospodářské kalkulace vůbec nedotklo a ani nemělo příčiny se ho dotknout. Neboť tam, kde se v sovětském Rusku přes všechny zákazy vlády ještě vůbec vyrábí pro trh, počítá se také v penězích, protože potud ještě existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků a zboží se prodává za peníze. Ani vláda se tomu nemůže vyhnout, ba potvrzuje tím, že sama rozmnožuje množství obíhajících peněz, nutnost zachovat peněžní řád alespoň po dobu přechodu.

Že podstata problému, o nějž jde, v sovětském státě ještě viditelně nevyšla najevo, nejlépe ukazují Leninovy výklady v jeho spise o »Nejbližších úkolech sovětské moci«. Ve výkladech diktátora se stále vrací myšlenka, že nejbližším a nejnaléhavějším úkolem ruského komunismu je »organizace účetnictví a kontroly v podnicích, v nichž již byli kapitalisté vyvlastněni, a ve všech ostatních hospodářských podnicích«³⁹. Lenin však má daleko k tomu, aby rozpoznal, že jde o zcela nový problém, který nelze vyřešit duchovními prostředky »buržoazní« kultury. Jako pravý realistický politik nemyslí dál než na úkoly příštího dne. Vidí kolem sebe stále ještě peněžní oběh a nepozoruje, že s postupem socializace musí i peníze ztrácet své postavení všeobecně užívaného směnného prostředku natolik, nakolik mizí soukromé vlastnictví a s ním směna. Lenin chce do sovětských podniků znovu zavést »buržoazní« účetnictví, které počítá v penězích, to je smysl jeho výkladů. Proto také chce na milost znovu přijmout »buržoazní odborníky«²⁰. Ostatně Lenin stejně málo jako Bauer postřehuje, že v socialistickém společenství není funkce bank v jejím nynějším smyslu myslitelná. Chce dále pokračovat ve »znárodnění bank« a přikročit »k přeměně bank v uzlové body společenského účetnictví za socialismu«²¹.

Vůbec jsou Leninovy představy o hospodářství socialismu, k němuž svůj národ usiluje dovést, dosti nejasné. »Socialistický stát«, míní, »může vzniknout jen jako síť výrobně-spotřebních komun, které svědomitě účtují svou výrobu a svou spotřebu, hospodárně zacházejí s prací, neustále zvyšují produktivitu práce a tím dosahují možnosti zkrátit pracovní den na sedm, na šest hodin a ještě méně«²². »Každá továrna, každá vesnice se jeví jako výrobně-spotřební komuna, která má právo a povinnost uplatňovat svým způsobem všeobecná ustanovení sovětských zákonů (,svým způsobem' nikoli ve smyslu jejich porušování, nýbrž ve smyslu rozmanitosti forem jejich provádění v životě) a svým způsobem řešit problém výpočtu výroby a rozdělování výrobků²³. »Vzorové komuny musí a budou sloužit zaostalým komunám jako vychovatelé, učitelé a popoháněči.« Úspěchy vzorových komun se budou ve všech podrobnostech zveřejňovat, aby se staly dobrým příkladem. Komuny, které vykáží dobré »hospodářské výsledky«, bude se neprodleně odměňovat »zkrácením určité části pracovního dne, zvýšením výdělku, poskytnutím většího množství kulturních a estetických statků a hodnot atd.«²⁴.

Z toho je patrné, že Leninovým ideálem je společenský stav, v němž jsou výrobní prostředky vlastnictvím celého společenství, nikoli vlastnictvím jednotlivých obvodů, obcí či dokonce dělníků podniku. Jeho ideál je socialistický, nikoli syndikalistický. To by u marxisty, jakým Lenin je, nebylo třeba zvlášť zdůrazňovat. Nápadné to není u Lenina teoretika, nýbrž u Lenina státníka, vůdce syndikalistické a malorolnické ruské revoluce. My však máme okamžitě co činit jen se spisovatelem a můžeme jeho ideál posuzovat samostatně, aniž bychom se nechali rušit obrazem skutečnosti. Každý jednotlivý zemědělský nebo průmyslový velkopodnik tvoří podle toho článek velkého pracovního společenství. Ti, kdo v něm pracují, mají právo samosprávy; mají dalekosáhlý vliv při zřizování výroby a pak opět při rozdělování statků, jež jim byly přiděleny ke spotřebě. Pracovní prostředky jsou však vlastnictvím celé společnosti, a proto i výrobek připadá společnosti, aby disponovala jeho rozdělením. Jak se nyní, musíme se nyní ptát, bude v takto organizovaném socialistickém společenství v hospodářství počítat? Na to dává Lenin jen zcela nedostatečnou odpověď tím, že odkazuje na statistiku. Statistiku je prý třeba »vnést do mas, zlidovět ji, aby se pracující sami postupně naučili chápat a vidět, jak a kolik se musí pracovat, jak a kolik je možno odpočívat, – aby se srovnání hospodářských výsledků jednotlivých komun stalo předmětem všeobecného zájmu a učení«²⁵. Z těchto skoupých náznaků nelze vyrozumět, co si zde Lenin pod statistikou představuje, zda myslí na peněžní kalkulaci, či na kalkulaci v naturáliích. V každém případě musíme odkázat na to, co bylo výše řečeno o nemožnosti rozpoznat v socialistickém společenství peněžní ceny výrobních statků a o obtížích, jež stojí v cestě naturální kalkulaci²⁶. Pro hospodářskou kalkulaci by statistika byla použitelná jen tehdy, kdyby mohla vést dále než naturální kalkulace, jejíž nepatrnou způsobilost pro tyto účely jsme prokázali. To samozřejmě tam, kde se ve styku netvoří žádný směnný poměr statků, není možné.

Vzhledem k tomu, co jsme v dosavadních výkladech mohli zjistit, musí být nápadné, že průkopníci socialistického způsobu výroby si pro něj oproti hospodářskému zřízení spočívajícímu na soukromém vlastnictví výrobních prostředků nárokují přednost větší racionality. V rámci této práce se touto míněním nemáme zabývat potud, pokud je opírána o tvrzení, že v liberálním hospodářství nemůže být racionalita hospodaření nutně dokonalá, protože jsou činné určité síly, které brání jejímu prosazení. Nás může v této souvislosti zaměstnávat jen hospodářsko-technické zdůvodnění tohoto mínění. Zastáncům tohoto učení se vznáší na mysli nejasný pojem technické racionality, která má stát v protikladu k racionalitě hospodářské, o níž si rovněž nečiní přesnou představu. Přehlíží se obvykle, že »veškerá technická racionalita výroby je totožná s nízkou mírou specifického nákladu při výrobě«²⁷. Přehlíží se, že technická kalkulace nestačí k rozpoznání »míry všeúčelnosti a koncové účelnosti«²⁸ nějakého pochodu, že vždy dokáže odstupňovat jen jednotlivé pochody podle jejich významu, nikdy nás však nevede k oněm soudům, jež jsou vyžadovány celkovou hospodářskou situací. Jen tím, že se technika dokáže orientovat podle rentability, jsou překonány obtíže uvážení, které vyplývají ze složitosti souvislostí mezi mohutným systémem dnešní výroby na jedné straně a potřebou a výkonností podniků a hospodářských jednotek na straně druhé, a může být získán onen rozhled po celkové situaci, jejž hospodářsky racionální jednání vyžaduje²⁹.

Je to nejasná představa o primátu objektivní užitné hodnoty, jíž jsou tyto teorie ovládány. Ve skutečnosti může objektivní užitná hodnota nabýt pro hospodaření významu jen vlivem, který prostřednictvím subjektivní užitné hodnoty bere na tvorbu směnných poměrů hospodářských statků. Přimísuje se druhá nejasná představa: osobní úsudek pozorovatele o užitečnosti statků, který stojí proti úsudku množství lidí účastnících se hospodářského styku. Shledává-li někdo, že je »neracionální« vynakládat na kouření, pití a podobné požitky tolik, kolik se na ně v národním hospodářství vynakládá, má z hlediska svého osobního hodnocení nepochybně pravdu. Přehlíží přitom však, že hospodaření je jen hledáním prostředků a že pořadí konečných cílů je bez újmy všech racionálních úvah, které ovlivňují jejich stanovení, věcí chtění, a nikoli poznání.

Poznání skutečnosti, že v socialistickém společenství není racionální hospodářství možné, nemůže přirozeně hovořit ani pro socialismus, ani proti němu. Kdo je ochoten zasazovat se o socialismus z etických důvodů i za předpokladu, že společné vlastnictví výrobních statků zmenší zásobování lidí hospodářskými statky prvního řádu, nebo kdo chce socialismus veden asketickými ideály, ten se tím ve svém úsilí nenechá ovlivnit. Ještě méně to dokáže odradit ony kulturní socialisty, kteří jako Muckle očekávají od socialismu v první řadě »vykoupení z nejstrašnějšího ze všech barbarství: z kapitalistického racionalismu«³⁰. Kdo si však od socialismu slibuje racionální hospodářství, bude nucen podrobit své názory přezkoumání.